26. června
Budíček v 5:30. Jsme blázni, ale z dnešní etapy máme respekt.
Noc opět nic moc. Henrik si postavil stan hned vedle nás a podle zvuků, který od něj vycházely, to vypadalo, že si snad někdy v půl třetí začal balit batoh, šustil, ale ráno se ukázalo, že šel asi jenom na záchod, protože vstával o chvíli později než my, takže sbaleno neměl.
V kuchyňce vaříme čaj, dobíjíme telefony a v restauraci před odchodem pijeme kafe a jíme koláčky. K svačině jsme si koupili čerstvou bagetu a paštiky. Vyrážíme lehce po sedmé hodině. Nohy máme připravené.
Z počátku jde vše hladce, příroda je nádherná. Přece jenom to ale máme 1.250 m na vrchol, Pointe des Éboulis, který je ve výšce 2607 m n. m. Na tomto místě se pak můžeme rozhodnout, zda si chceme etapu prodloužit a zpestřit o výstup na Monte Cinto, nejvyšší vrchol Korsiky (2651 m n.m.).
Vzhledem k tomu, že vycházíme z civilizace a jdeme směrem na nejvyšší horu, je zde spousta day hikerů, lidí na jednodenním výletě. Už tak je zde víc lidí než jsme se mysleli že bude, dneska je jich snad ještě jednou tolik. Jdeme za sebou jak na Everest. Každej kouká jen pod nohy a když se zastaví jeden, zastaví se všichni. Jako housenky.
V deset hodin svačíme, čímž nás spousta lidí předběhne, takže po zbytek dne už to nebude tak hrozné. Taky se bojíme, že nám dojde voda. Míjíme jezero, do kterého se “kloboučníci” rozhodli jít smočit – nazvali to twenty minutes adventure, ale když se po nějaké době otáčím, jsou stále na stejném místě a teprve si chystají věci. V jejich případě bych zaměnila slovo twenty za sixty.
My koupel nepotřebujeme a tak pokračujeme dál. Pro jistotu bereme vodu, která stéká po skále. Já mám z žízně strach a dneska se zdá, že ji bude potřeba více než máme.
Výstup je namáhavý, občas jsou i řetězy. Vrcholu dosahujeme v poledne. Jsme na nejvyšším bodě GR20 a rozhodujeme se, že na Monte Cinto nejdeme. Strašně fouká. Je zde tak prudký vítr, že mě to málem odfouklo i s batohem. Asi jsem takhle silný vítr ještě nezažila.
Při sestupu jsem špatně došlápla a do pravého stehna jsem chytla křeč. Dobrej zážitek. Bolest tak velká, že mě to úplně zmátlo a místo pláče jsem se smála. Ríša, který je na křeče už zvyklý říkal, že než dojedeme na chatu, tak to přejde.
Chata je ještě pěkně daleko a navíc by se mi nesměl kotník zvrtnout znovu o pár set metrů níž, který způsobil opakovanou křeč na přesně stejném místě. Hrůza hrůzoucí. Málem mi vypadly oči z důlků. Jedna z největších bolestí jakou jsem kdy zažila, nicméně po chvíli se ukázalo, že ačkoliv to bolí, jít se dá. Nemám na výběr a tak jsem si začala nohu zatěžovat plnou vahou a šlapala dál. Pomalu, ale šla. Bolest velmi pomaličku oslabovala a dala by se přirovnat jako kdyby mi někdo dal pořádnou ránu pěstí do stehna.
Po cestě na Auberge U Vallone míjíme chatu Refuge de Tighjettu. Několik lidí se rozhodlo zůstat na noc zde, mi ale ještě kousek klesáme, tak jak nám je doporučeno v průvodci.
Jsem už hodně unavený. Ríšu bolí kotník, několikrát si ho zvrtnul a mě zase stehno. Do toho je vedro. Jdeme krásným údolím podél potoka, navrhuji koupání, ale Ríšovi se nechce, tak pokračujeme v sestupu. V 16 hodin jsme se konečně dostali na chatu. Riška plně vyčerpán.
Platíme 2×8,5 €, což se nám vzhledem k omezené hotovosti líbí. Dáváme piva, stavíme stan (na této chatě je hodně omezený prostor pro stany), sprchujeme se, vaříme předpařenou rýži, na které si docela pochutnáváme. Po 18 hod jsme si sedli na terasu a popíjeli víno. Je to levnější než pivo, půllitr za 6 € a stačí nám pro oba. Dopisujeme deník, koukáme do map. Ostatní večeří tříchodové menu. Slintáme.
Po krátkém sezení v hospodě jsme se přesunuli do stanu a tváříme se, že nás nic nebolí. Rišku od toho kotníku bolí už i koleno. Po čtyřech dnech z nás jsou docela dobrý trosky. A to jsme teprve ve čtvrtině.
V 19:40 už ležíme.