27. června
Ačkoliv chodíme se spát se slepicemi (možná i trochu dřív), budíme se unavení. Takže budík, který zvonil v 5:30 přesouváme na 6 hodin. Vlastně vůbec nevím, proč tak brzo, čeká nás šestihodinová etapa, na kterou máme celý den. Obvazujeme Ríšův kotník, vaříme kaše (už mi nijak zvlášť nechutnají), čaje, kafe, fotíme oslíky, který na tuto chatu nosí zásoby a v půl osmé vyrážíme.
Jdeme krásným stinným údolím s borovicemi po pěkné pěšince. Kocháme se, ale po chvíli zase začneme stoupat a šplhat po skalách. Stále se potkáváme, a na střídačku předbíháme s lidmi, kteří s námi vyšli první den z kempu v Calenzaně. Měříme jednu z borovic, které zde moc obdivuji. Jsou to Laricio Pinie, které mohou být staré až 300 let a ta, co jsme si vyhlídli měla v průměru 4,5 metru.
Po vyšplhání na kopec to už nebylo daleko na chatu Refuge de Ciottulu di I Mori. Zde jsme potkali vůbec první Čechy, kluka s holkou. Chvilku s nimi kecáme, oboustraně zjišťujeme, co nás čeká a stejně tak jako my, mají problém s hotovostí.
Jdou v protisměru, z jihu k severnímu konci trailu. Tak jako my potkali ty Slováky, co celý trek běží a spěchají domů za dcerou. Trochu z nich vytahujeme moudra ohledně placení kartou na dalších úsecích, oni z nás zase jak jsou těžké etapy, které už máme za sebou atp. Objednáváme si colu, pivo a sendvič, který je se sušenou šunkou a je vynikající. Stojí ale 7 Є, takže pochopitelně si ho dáváme na půl.
Pak vyrážíme dál. Cesta se už výrazně proměňuje. Jdeme údolím podél potoka a dokonce se u jedné tůňky zastavujeme a jdeme se vykoupat.
Bylo to super, ani nebyla ledová. Rišku to bavilo a skoro litoval, že to neudělal už včera, kdy byl úplně přehřátej a já mu to ke konci cesty navrhovala. Po cestě k hotelu, ano, dneska spíme v posteli, ještě míjíme jednu chatu, kde si dáváme pivo, koláč a kafe. Chata se nachází v blízkosti potoka, kam se mohou chodit koupat jednodenní turisti. Tedy ti, co mají malý batůžky a vyrazili jen tak na den nebo na odpoledne. Do Castel di Vergio se dostáváme pěkným lesíkem.
Je zajímavý, že já s Riškou jsme u stolu sami, ale všichni Francouzi z GR20 sedí spolu u dlouhatánského stolu a v jejich čele sedí Henrik. No je to postavička sama o sobě 😀
K večeři dostáváme mísu korsické polévky, je jí tak pro 5 lidí, hovězí steak s hranolkama a cheesecake. Bylo toho až moc. Maličko se nám zmenšily žaludky. Při placení jsme zkusili využít Ríšův nápad. Ríšův geniální nápad. Brilantní nápad. Nejde najít vhodné přídavné jméno, které by ho vystihlo, zvlášť, když byl úspěšný. Až půjde někdo platit a uvidíme, že vytahuje hotovost, zkusíme se s ním domluvit, že jeho útratu zaplatíme naší platební kartou a hotovost místo číšníkovi dá nám. Výsledek je stejný, zaplacené bude a nám odpadne starost o hotovost a případná cesta do Corte, do které se nám vůbec nechce. Museli bychom z Vizzavony vlakem, tam najít bankomat, pak zase vlakem zpátky a ještě doufat, že to všechno klapne, že vlak neujede a že nebudeme muset stopovat.
Ve frontě na placení jsme stáli jako třetí. Ríša to vymyslel, na mně je to zařídit.
První paní vytahuje hotovost. Zkouším, zda to projde. Číšník s tím nemá problém a jí to taky nevadí. Má to přesně, takže všechno super. Získali jsme 300 €. Druhý pán chtěl taky platit hotově. Od něj jsme získali 330 € a ještě euro jako dýško 🙂
Pak jdeme platit my a číšník žertuje, zda budu platit hotově 😀 Rázem máme peněz víc než na začátku a tak to jdeme oslavit pivem na terasu a po půl desáté jdeme spát.