Výstup na Lomnický štít (10.8.2022)
Ráno jsme vstaly před půl šestou. Hned se ptám Martina, jestli si to nerozmyslel a zda stále platí, že s ním můžeme jít.
Ačkoliv se mi zdá, že nemá moc dobrou náladu, tak nějak nás přehlíží, nasazujeme po snídani batohy a před 6 hodinou vycházíme směr Lomnické sedlo.
Skalnaté pleso je ve výšce leží ve výšce 1571 m n.m., Lomnické sedlo, kam se dá za 5 euro vyjet lanovkou je ve výšce 2189 m n.m. Těchto 600 metrů šlo vystoupat poměrně hladce, jednalo se o pěšinu a nepříliš prudkými serpentinami jsme se do sedla dostali v půl osmé.
Počasí není ideální, Martin nás trochu straší, že se na vrchol možná ani nedostaneme, ale já myslím, že jo. Nevypadá to nijak dramaticky, prostě jenom není vidět vrchol, trochu fouká a je zima. Všichni se oblékáme. Já teda vůbec nejsem vybavená do takového počasí, takže na triko beru jenom mikinu (Decathlon 🤦🏽♀️- musím se svou výbavou vážně něco udělat). Myslím ale, že přežiju. Přinejhorším mám ještě péřovku (z Lidlu 🤦🏽♀️🤣).
Od Lomnického sedla se terén maličko proměňuje. Schováváme hůlky a začínáme šplhat nahoru. Martinovýmu synovi je 10 let, má zkušenosti z horolezeckého kroužku, ale pro jistotu si ho Martin váže na lano. My jsme za to trochu rády, protože od teď už to nepůjde tak rychle a my budeme mít čas se alespoň trochu nadechnout.
Na Lomnický štít se dá vystoupit několika různými cestami. Martin zvolil cestu přes Emericiho nářek. Řetězy, kramle, nic co by se nedalo zvládnout, zvlášť když máme nějaký zkušenosti z ferrat.
Vrcholu ve výšce 2634 m n.m. jsme dosáhli před desátou hodinou. Takže nám výstup zabral nějaký 4 hodiny a myslím, že v tento den jsme byli první, kdo na něj vystoupil. Za náma se táhnou dva Poláci a více nevidíme. Lanovka na vrchol už jezdí, takže na vyhlídce, ze které teda nebylo vidět dál jak na 3 metry do mlhy, jsme sami nebyly.
V restauraci jsme si dali čaj a vzhledem k tomu, že výstup je jen polovina úspěchu, po krátké přestávce jsme se vydali dolů. Po cestě jsme se míjeli se spoustou průvodců, kteří na vrchol na laně vedou svoje klienty. Mohlo jich být okolo 20 dohromady.
Cesta dolů nebyla náročná, ale stejně nám trvala stejně dlouhou dobu jako nahoru. Rozdíl by jen ve výhledech. Mlha se už trochu rozestoupila a bylo vidět jak na Skalnaté pleso, tak i na Téryho chatu a její přilehlá plesa. Tak ji vidím aspoň takhle z výšky. Pokrok oproti roku 1996.
Po čtyřech hodinách sestupu, tedy stejné době jako trval výstup, se před 14 hodinou dostáváme zpět na Skalnaté pleso a velice děkujeme Martinovi, že nám umožnil se na tuto horu vyškrábat. Byl velmi skromný, takže namísto nějakých 300 eur za průvodce nás tento výšlap stál jednu kávu a kofolu. Moc děkujeme.
Rozloučili jsme se a s mámou jsme se rozhodly, že půjdeme na Zámkovského chatu, kde jsem zjistila, že mají na spaní volno a že přespíme tam.
Zítra totiž musíme spát na Popradskom plese, protože toto ubytování jako jediné máme už zaplacené. U ostatních stačila rezervace. Proto nemůžeme úplně měnit plány, ačkoliv čas máme a jít na Téryho chatu zítra. Prostě booking…
Cesta na Zámkovskou chatu vedla po magistrále a její název vypovídá i dost o tom, kolik lidí se na ní může vyskytnout. Většina šla v protisměru. Ale cesta je široká, tak se dá docela dobře vyhýbat.
Asi po 50 minutách jsme byly na místě. Ubytovat – noc stála 19 eur, pokud jste členy KČT (jejími členy jsme se staly záměrně právě kvůli této dovolené, kdy jsme oproti 24 eur zaplatily o 5 méně). Pak už jen jídlo a pití – halušky a pivo.
Na spaní jsme vyfasovaly čtyřlůžkovou izbu, kterou jsme sdílely s jedním mladým párem. Moc nemluvili tak ani nevím odkud byli. Byla možnost mít přes noc otevřené balkónové dveře, za což jsme rády, protože včera na Skalnaté nešlo otevřít nic a v noci s osmi lidma v jedné místnosti se zavřenými dveřmi, se vůbec spát nedalo. Tam muselo být tak 25 stupňů.
Ale zase Skalnatá chata byla zmodernizovaná, zdálo se, jakoby postele i celá místnost měly letos teprve první sezónu. Všechno moc hezké.
Daly jsme ještě pivo a chrumky (křupky) a šly do spacáků koukat do mobilů nebo do čtečky.
