5. září 2022
Spaní v kempu a ještě k tomu v „nížině“ (1.400 m n.m.) je pohoda. Dokonce si ani k hlavě nechystám čelovku a nožík na obranu jako ty předchozí noci (no vážně, co bych asi tím švýcarským nožíkem dokázala? Navíc, při jeho otvírání se mi skoro lámou křehký nehty, takže než bych stihla zareagovat, určitě by to blížící se nebezpečí počkalo). Sprchu jsem využila maximálně, takže jsem šla spát s mokrou hlavou, takže na noc opět beru čepici a oblečení nechávám jako doposud. Oblíkám všechno, co mám. Často jsem se budila, boky mě bolí a tak se pořád musím přetáčet, ale jinak to byla pohoda. Skoro se mi do té divočiny nechce vracet. Taky jak tady moc nejím, přece jenom je to i redukční pobyt, tak dneska v noci jsem už i pocítila hlad. Vyrazila jsem v půl deváté a rovnou do kopce, do sjezdovky. Po cestě potkávám Itala, kterej mě ani trochu nebaví. Vždycky mě předběhne, pak fotí, tak ho zase předběhnu já a nakonec mě donutí si sundat batoh a sednout si na lavičku, že mě jako zezadu vyfotí. Moc se mu ta kompozice líbí. 😒 Asi neví kolik ten můj batoh váží. Jdeme spolu až na chatu Coldai, kde on končí a já pokračuji dál.
Klesám k jezeru stejného názvu a pak jdu ve stínu pořád dolů, jen občas nahoru. Je mi zima, mám hlad. Dneska mi to nějak nejde. Dokonce stavím a dávám si Mixitku (třešňovou – fuj). Poté nasazuji batoh a hned po chvíli ho bleskurychle zahazuji. Něco mě hrozně kouše do beder. Oháním se, kontroluji batoh. Nic. Tak ho zase nasazuji a to samý. Jako by mě žralo tisíce mravenců, ale žádného nevidím. Tak nasazuji batoh a dělám jako že nic. Po čase to přejde. Ploužím se dál, chata Vazzoler je v nedohlednu.
Pouštím si písničky, aby mi to rychleji utíkalo. Na příště je nutné si nahrát nějaký dobrý playlist, na spoustu písniček, převážně těch folkových, se chodit nedá. To se pak člověk plouží ještě víc a na dobré náladě také většinou nepřidají. Skoro co sto metrů koukám na hodinky a počítám kolik mi toho k chatě ještě zbývá. Celou dobu k chatě klesám a dneska skoro nikoho nepotkávám. Na chatu jsem došla v půl druhé.
Na zábradlí jsem vybalila stan a karimatku a dala uschnout prádlo, který jsem si včera vyprala v kempu. Kupuju Radlera a jím jeden chlebík a housku, co jsem si koupila ráno v kempu. K tomu jednu paštiku. Mám hlad, ale ono to přejde. Koukám do průvodce kam až se dneska vydám. Pokud to trochu půjde bylo by dobrý dojít až k chatě Carestiato, ale je to ještě 10 km a vystoupat 600 m. Tak uvidím, jak to pošlape. Po skoro hodinové pauze, ale ať si nikdo nemyslí, že se nějak odpočívá (vybalit stan a karimatku a nechat vysušit, dobít mobil, poobědvat, zase všechno sbalit) jsem se vydala na cestu. Nějak se mi nechce. Nevím proč tak moc spěchám. Chata Vazzoler má moc krásný výhled, dalo by se tady klidně další hodinu kochat, ale já jakožto zatím výkonostní typ, musím jít dál a ukrajovat kilometry. Chvíli klesám, pak překračuji potok a začíná stoupání. Nekonečný a neskutečně prudký. Zastavuji každých 50 metrů a dejchám. Jinak to nejde. Neskutečně prudký kopce tady umí být. Když se dostanu z tohohle zatracenýho lese, mám výhled na hory a na cestu, kterou budu pokračovat. Beru sluchátka a pouštím Červenýho trpaslíka. Jinak to dneska neujdu. Jdu suťovištěm nahoru a dolu, převážně nahoru. Je to strašná dřina. Ale po necelé půlhodině to mám za sebou a přicházím na místo, kde jsem původně chtěla spát. Vecchia Casera del Camp. Je zde nějaká opuštěná budova, ale je teprve 16:15, tak pokračuju na chatu Carestiato.
Neskutečný jak dlouho trval poslední kilometr. Myslela jsem si, že tam už nedojdu. Bohužel na spaní to tam nevypadá úplně přívětivě, ale servírka mi na mapě ukazuje kam se vydat a není to ani moc daleko. Asi 10 min dolů z kopce ve směru, který chci. Dávám si pivo a na záchodě se za pomoci ručníku trochu umývám.
Pak pokračuji k místu na spaní. Je docela pěkné. Je zde fontain, jak říkala servírka, podle čehož to prý bezpečně poznám. Tahle fontain je napajedlo pro krávy, tak jsem zvědavá, kdy přijdou. Jsou zde dvě budovy, jedna hospodářská, obě prázdné, ale zamčené.
Místo na stan je tak perfektní, až to není možný. Je to snad nějaké místo přímo určené pro stanování. Snad to nebude mít nějaký háček. Věřím, že ne. Hned vedle stanu je o „skála“ a na ní soška panenky Marie. Ta mě když tak jistě ochrání.
K večeři vařím kuře na paprice. Je to nechutný a to jsem měla hlad jako vlk. Nechápu, jak jsem to mohla kdysi (na vejšce) jíst a ještě si na tom pochutnávat. Mám chuť to vyklopit do lesa, ale bojím se, že by mohla přijít nějaká zvěř, která by mě jenom strašila, tak to teda dojídám, ale víckrát se toho ani nedotknu.
Další úkol do příštího treku – zajistit si pořádný a lehký jídlo. Do stanu zalízám v půl deváté, ani není moc zima. Snad to tak vydrží. Spím v 1.700 m n.m.
Celkem: 24 km ↑848 m ↓1.783 m