6. září 2022
Dnešní noc kupodivu nepotřebuje žádný zdlouhavý komentář. Bála jsem se jako obvykle, ale protože spím relativně nízko, nemrzla jsem. Dokonce ani krávy nepřišly, takže vlastně docela nuda. Vyspaná ale nejsem. Pořád mě bolí boky a když na jednom z nich spím, začne mě brnět ruka. Takže neustálé převalování se. V šest už jsem byla definitivně vyspaná. Napadlo mě otevřít stan a pustit dovnitř trochu vzduchu. Třeba ho ten mírný vítr zevnitř vysuší a já budu moct u oběda jenom odpočívat a ne sušit. Pustila jsem si podcast a vylezla až v půl osmé. Stan byl mokrej úplně stejně, jako když bych nic neudělala. Možná se mi dnes zdá ještě mokřejší. Balím ho a nechávám si ho pak půl dne kapat na nohu (mám ho v postraní kapse a ta není nepromokavá).
Posnídala jsem ovesnou kaši s čokoládou a ořísky (tahle varianta docela jde, ale rozhodně ne dlouhodobě) a vyrazila v půl deváté. Klesám na Passo Duran, kde si v restauraci kupuju chleba nebo veku nebo něco mezi bagetou a vekou. Je to čerstvý a je to dobrý. To bude dnešní oběd. Cesta pak pokračuje skoro 2 km po silnici dolů z kopce. Netrvá dlouho a odbočuje do lesa, odkud začne stoupání. Strmé stoupání. Zase co 50 metrů stavím. Pouštím si Trpaslíka a šlapu. Dneska potkávám docela dost lidí s velkýma batohama. Nevím, kde byli celou dobu. Na chatu Pramperet dorazím před 13 hod. Dávám si Radlera, mají jen plechovku, veku a paštiku. Suším stan a za 45 minut po příchodu jsem už zase na cestě. Směřuji k chatě Pian de Fontana. Nejdřív do kopce. Dva kilometry s řádným převýšením. Funím co to dá, ale vylezu. Pak už jen klesání. Celé mi to zabere o trochu víc jak 3,5 hodiny, což uvádí průvodce, takže dobrý. Ale tohle je moje dneska už 2.etapa, takže to považuji za skvělý výkon.
Na chatě si dávám pivo (lahvový a nechutnalo mi), telefonuju s Ríšou abychom si domluvili zítřejší setkání a ani ne po hodině mažu dolů z kopce, najít si místo na spaní. U chaty se totiž spát nesmí a ta místa, co mi paní za barem nabízela, se mi moc nelíbila. Možná jsem neměla být tolik vybíravá. Překračuji potok asi tak kilometr od chaty a beru první místo, které vidím. Taky vidím kamzíka a vlastně vůbec ne ráda. Mám postavenej stan a on stojí tak 50 m ode mě ve srázu a píská na mě. Zní to jako člověčí pískání na prsty. Zkouším ho zaplašit, ale pořád se vrací. Zase písknul. Vidím tady v hlíně i v trávě nějaký stopy, ale myslela jsem si, že to je třeba po někom, kdo tady spal včera. Nemohlo mě přece hned napadnout, že to je stezka nějakýho kamzíka. Jako ano, vyrostla jsem ve skautské družině, ale tak jako jsem se za celou dobu úplně neskamarádila s buzolou, tak nejsem úplně stopař. Možná jsem se měla víc učit, tak jak celý dětství říkával táta. No třeba to ještě doženu. Vařím si gulášovou polívku a protože je signál volám tatínkovi a pak i mamince. Žádnou radu ani politování nedostanu. Spíš z toho všeho mají legraci. No jasný, protože ono doma v obýváku, v teple a suchu se povídání o nějakým kamzíkovi v lese, takhle za soumraku, může jevit jako romantické setkání 🤦♀️. Do stanu se mi dnes zalízat popravdě moc nechce. Taky čekám na chvíli, kdy si to ten kamzík rozmyslí, sebere odvahu, rozběhne se a zakopne o ty moje šňůry od stanu. To vidím na jeho skon a můj infarkt. Dneska jsem chůzi zabalila brzo, už po 18 hodině. Venku sedím do půl osmé, pak začíná být zima. V potoce jsem provedla hygienu (dokonce si i umyla nohy, přece jenom mě zítra bude Ríša nakládat do auta a já nebyla 3 dny ve sprše) a šla se modlit do stanu.
Celkem: 20,34 km ↑ 1.215 m ↓1.489 m