4. září 2022
No to zas byla noc. Nedařilo se mi vůbec usnout. O pul deváté navíc začal ohňostroj z chaty Averau, kde byla nějaká velká párty. Ohnňostroje mám ráda a tak mi to samozřejmě nedalo a vykoukla jsem. Není vidět na dva metry a tak ani ten ohňostroj není vůbec vidět, jen slyšet. Trochu se bojím, protože nikdo neví, že tady jsem, aby nějaká světlice neletěla jinam než má. Usínám okolo 21:30 a už v jedenáct jsem vzhůru Prší. Prší hodně, zdá se mi, že mi prší do stanu. Snad se ale jen odráží ta nakondenzovaná voda. Zahrabávám se hlouběji do spacáku a dělám jako že nic. Zase se mi nedaří usnout. Tentokrát ne kvůli dešti, ale kvůli zimě. Mám úplně zmrzlý ruce i nohy, ale je mi zima i celkově. Zcela nepochybně potřebuju ty péřový papučky do spacáku. O ty si napíšu Ježíškovi. Chvíli přemýšlím, že si z batohu vytáhnu rukavice (čepice je už od prvního dne součást „pyzama“), ale bojím se, že by mi ty ruce stihly omrznout, tak to raději neriskuji. Mám signál, takze kontroluji teplotu. 3 stupně. Teda nevím do kolika stupňů je určenej muj spacák, podle pocitu tak do +15°, ale ten další, co si pořídím a ještě zvážím zda quilt nebo spacák, bude tak do -25°C, aby na to byl spoleh. Takže během noci jsem vzhůru zhruba každou hodinu. Ležím na boku, po chvíli začne bolet, tak se musím přetočit, ale na tom levým vydržím jen pár minut. Tak dávám pár minut na zádech a pak zase na pravej bok. Za hodinu repete. Hned jak se vrátím do postele začnu trénovat to spaní na zádech. Definitivně to se spánkem vzdávám v půl sedmé. Je ale strašná zima, tak se mi nechce vylízat. Moc si přeju, až vylezu ze stanu, vidět jasnou oblohu a sluníčko. Hned první dobrá výzva je převlíct se z „pyžama“. Už dvě hodiny si oblečení nahřívám ve spacáku, ale stejně je studený. Vyšší level dneska jsou ponožky. Mám je od včerejška mokrý, stejně tak jako boty, tak do nich přece nepolezu v těch suchejch. Je zajímavý, co s člověkem udělá modrá obloha, sluníčko a výhled na hory. Ve stanu jsem přesvědčená, že běžím dolů k lanovce, jak píše průvodce a pokračuji dál, nejlíp dnes do kempu. Jenže vylezu ze stanu, je modro, slunko se blíží a výhledy jsou boží. Všechny plány shazuju se stolu a vím, ze Cinque Torri nesmím minout. Noc opět skoro zapomenuta. Batoh mám sbalenej, už jen stan. Cože? Led? Na stanu je led. Takže houby 3 stupně 😱.
Stan sbalím jen tak tak. Několikrát si musím zahřívat ruce v podkolení nebo kdekoliv jinde. Samozřejmě je úplně mokrej, snad se dneska to sušení podaří. Valím na chatu Averau, snad mají otevřeno takhle časně i pro veřejnost a dají mi čaj a třeba i něco k snědku. V týhle zimě fakt nevařím. Navíc ten včerejší čaj, co jsem si uvařila k snídani se vůbec nedal pít. Neznám důvod, ale já, takový milovník čaje, jsem ho nakonec vylila. Na chatě je teplo a čaj i štrúdl mi prodaj. Čaje bych potřebovala aspoň termosku, aby mě zahřál a ne tady ty ani ne dvě deci. Štrúdl mi kupodivu moc nechutná. Dobíjím powerbanku, telefonuju a tak se zde zdržím celou hodinu. Vyrážím v 9 hodin. Venku už je teplo, jasno a já jsem hned samý Buongiorno a celá hrozná noc je zapomenuta. Jako by se nikdy nestala. Zajímavý. Tohle mě na tý moji hlavě vážně baví. U Grande Torri už sundávám i mikinu a vyhrnuju kalhoty. Neuvěřitelný. V noci mrzlo a teď je takhle krásně. Nevidím celý Cinque Torri, protože se mi nechce procházet různýma cestičkama, vidím jen tu hlavní věž a věřím, že zbytek uvidím z dálky.
Pokračuju dolů lesem. Blbý je, jak pršelo, že jsou potůčky i tam, kde normálně být nemaj a že všechno klouže. V okamžiku, kdy mě dva kluci pouští před sebe (v týhle chvíli vždycky spěchám), mi to uklouzne a já se skoro valím na zemi. Prý *Are you OK?*No jasně, že jsem, jenom mám špinavý botičky a taky moje jediný kalhoty, ve kterých lezu i do spacáku. Odneslo to ještě levý předloktí, ale nic mi není. Akutně potřebuji potok. V tom se chci umýt tak nějak celá, abych si nemusela zacházet do kempu. Po dlouhém klesání překračuji silnici a křížím potok. Je to zde docela frekventovaný, tak umývám jen to nejviditelnější a pokračuji dál. Cesta začíná stoupat a trvá to docela dlouho, nicméně vyhlídka, která na mě na ceste čeká je dechberoucí. Už dlouho pozoruji Cinque Torri, teď k tomu ještě přibyla Cortina. Neuvěřitelné.
Pokračuji dál až jsem v poledne na chatě Croda da Lago. Nabíjím powerbanku, suším stan, dávám si Radlera, obědvám (chleba, tuňák, tavený sýr). Zhruba za hodinu to všechno balím a opět chvíli stoupám, abych pak mohla začít klesat. Dělá se škaredý mrak, doufám že tomu uteču. Výhledy jsou bezkonkurenční, paráda. Klesám přes chatu Citta di Fiume, kde se nezdržuji, až na rozcestí u chaty Staulanza, kde se musím rozhodnout, zda se vykoupu v nějakém potoce a nebo zda chci do kempu. Jedna z variant AV1 vede na Západ, druhá na Jih přes kemp a v jednom bodě se pak setkají. Volím tu přes kemp, přece jenom vidina sprchy je lákavější než cokoliv jiného a za druhé se v kempu nebudu bát a snad se teda i vyspím.
Do kempu mi zbývá 5 km, chvíli do kopce, pak opět klesání lesem, kde to klouže a jde to pomalu, tentokrát už ale nespadnu. V 18 hodin jsem v kempu. Už jsem byla dost unavená, ušla jsem 24 km s převýšením 848 m nahoru a 1.780 m dolů. Dnešní den mi dal zatím nejvíc zabrat. Jdu na recepci, stavím stan. To mi moc nejde, podlaží je tady strašně trvdé a kolíky nejdou zatlouct. Šutry nejsou. Stan mi při stavbě několikrát spadne. Připadám si jako pako. Nakonec ho jakž takž postavím, snad nespadne v noci. Valím do marketu. Má otevřeno jen do 19 hod a já si pivo dneska vážně zasloužím. Beru 2x malý + malý balení Pringles (nechutnají mi). Pak sprcha. Jako chození mě vážně baví, ale 3 dny bez sprchy je maximum. Nejlíp obden. Pak vařím večeři – čínskou polívku. Na co já táhnu to kilo různých pokrmů z rýže fakt nechápu. Po osmé hodině zalízám do spacáku. S mokrou hlavou, ale snad to nějak půjde. Těším se, že se dnes nemusím ničeho bát. Za stanem mi zurčí potůček, tak snad se vyspím dobře.
Celkem: 24 km ↑850 m ↓1.780 m