3. září 2022
Ježíši, to byla nejhorší noc v mým životě.
Od půl deváté jsem se snažila usnout všemi známými pomůckami. Nic. Do desíti hodin jsem počítala ovečky. Byla mi zima a nedařilo se mi zahřát. Nejdřív jsem si oblíkla jenom mikinu. Nic. Pak ponožky i kalhoty. To už trochu zabralo. Nutně si potřebuju koupit něco z Merina. To prý hřeje.
Ušla jsem 23 kilometrů se značným převýšním a těžkým batohem. Jak to, že nejsem unavená? Kde moje strategie, unavit se až úplně do mrtě, selhala?
Usínám, ale probouzím se ve 23:30. Klepu kosu. Spaní ve 2100 m n.m. a u potoka asi nebyl nejlepší nápad. Znovu nemůžu usnout. O půl jedné začalo pršet. Tak počítám kapky. Funguje to stejně jako s těma ovečkama.
Pak začínám přemýšlet jak moc musí pršet, aby se ten potok vylil z koryta. Jsem od něj relativně kousek a břeh nemá nijak moc vysoký. Spíš ho nemá skoro vůbec. Vymýšlím co budu dělat až ucítím nohy ve vodě. Takže zase nespím protože s takto zaměstnaným mozkem to prostě nejde.
Pršelo hodinu, stan mi to naštěstí nevytopilo. Nicméně přichází novinka. V dálce slyším kravské zvonce. No ještě toto. Je mi strašná zima, snažím se usnout.
Z těžkýho batohu mě strašně bolí boky. Dá se spát spíš jenom na zádech a to já neumím. Takže se pořád převaluju. V 6:30 jsem definitivně vzhůru, celá zmrzlá. Škoda, že nemám signál. Hodinky mi tak nemůžou ukázat kolik je stupňů, ale počítám tak s 5° až -5°C. Alespoň pocitově.
Nicméně jsem přežila, takže cíl splněn.
Ráno už při balení batohu a totálně mokrýho stanu vyšlo sluníčko, tak jsem na ten hrůzný zážitek z noci poměrně rychle zapomněla. Vařím ovesnou kaši, nijak zvlášť mi nechutná, ale nevím co jiného na těchto túrách snídat.
K lepší náladě mi taky pomohli dva oslíci, který jsem potkala chvilku po sbalení batohu, po 8 hodině. Dokonce jsem kvůli nim sešla z cesty, abych si je vyfotila. Jeden si sám přišel pro pohlazení a vypadal, že se do mě zamiloval, šel pořád za mnou, brácha ho následoval. Na louce se pásly i krávy a o kousek dál i koně, takže noc úplně zapomenuta. Svítí slunko, je mi dobře.
O kousek dál se musím rozhodnout jakou jít cestou. Průvodce mě trochu nalákal na alternativu, prý je jen o 15 min delší, ačkoliv mapy ukazují o 2 km delší a o 200 m převýšení větší, tak nevím na základě čeho to počítali.
Volím tedy tu delší, ačkoli po té hlavní bych v cíli byla za 1,5 hodiny.
Alternativní cesta je ale pěkná, žádný lidi, krásný výhledy, pohoda. Pak ale začnu strmě klesat, 300 m dolů. Sice pěkná cesta, ale trochu mi začíná vrtat hlavou, zda jsem si vybrala dobře. Za chvíli se ujišťuji, že nevybrala. Po klesání totiž zcela zákonitě začíná stoupání a to 1000 m na 6 km. Cil je teď chata Lagazuoi, ale ta je ještě daleko. Než začnu stoupat chytím signál, tak píšu domů, synchronizuju hodinky. Pak stoupám. Podle prudkosti snad do černé sjezdovky. Jako sjezdovka to je určitě a prudká taky. Každých 100 metrů zastavuji až dojdu k chatě Scottoni. Tam se k mému překvapení pasou 2 muly. To by se mi nestalo jít po hlavní trase.
Dávám si zde jen tyčinku a frčím dál. Opět jeden km s převýšením 200 m. Mazec. Po cestě potkávám minerální pramen se sodíkem, pH 8,17 a teplotou 2,5° C. Ochutnávám. Pak se konečně napojuji na trasu, kterou jsem měla jít už od rána. Zajímalo by mě, kde udělali soudruzi chybu, když napsali, že je to zacházka jen 15 min. Mně to vyšlo na dvě hodiny.
Pak šlapu nahoru k chatě Lagazuoi. Začíná se dělat škaredě a zima. Po cestě na vrchol se dá vstoupit do střílen z první světové války, tak skoro všechny navštívím. Na chatě nejdu do chaty, je přeplněná, ale do stanice lanovky, kde je elektrika a dá se tam jíst vlastní jídlo. Tak si dávám chleba s paštikou a kupuju si čaj, je mi zima. Po necelé hodině jsem připravená k odchodu.
Rozhodla jsem se jít opět alternativou, tunelem a ne na Cinque Torri, což má být zlatý hřeb Dolomit, ale počasí není ideální, výhledy žádné, všechno je v mraku, tak jdu do tunelu z 1. světové války. Venku prší, tak jsem ráda za schovku. Ze začátku jdu za skupinkou Němců a trochu nadávám, co jsem to chytla za partu, každý schod jim trvá neskutečně dlouho. Po chvíli mě pouští před sebe a já jim rychle odcházím. Ocitám se v tunelu snad sama. Nic nevidím, nikoho neslyším. Projití mi trvalo téměř hodinu. Sem tam byla nějaká střílna, která pustila dovnitř trochu světla. Bylo to moc pěkný, překvapilo mě jak je dlouhej a jsem ráda, že jsem ho šla dolů.
Po vyjití z tunelu nasazuju pončo a mířím ke stanici lanovky. Dost prší rak jdu do baru na pivo a dobít powerbanku. Pivo klaplo, powerbanka ne. Tak si nad tím pivem přemýšlím, kterou ze tří variant, které jdou momentálně provést udělám.
Volím cestu na jih s tím, že se napojím na AV1, kterou mají mapy.cz. Průvodce se tady totiž trochu liší, proto to dilema co dělat, kam jít. Po hodině naštěstí přestalo pršet, tak jsem vyrazila. Nicméně vyšší moc nebo snad moje nepozornost chtěli, abych šla úplně jinam a to tam, kam průvodce, tedy na chatu Averau. Jak jsem uhnula blbě, tak jsem ani nešla oficiální cestou, ale jakousi pěšinkou, nicméně brzy jsem se na ni napojila a kráčela dál.
Začalo pršet, ale jen lehce, tak dělám jakoby nic. Je zima, je mlha a já šplhám, skoro horolezím do sedla Averau a pak už jen po rovině k chatě Averau. Vedou sem dvě lanovky tak doufám, že se někde vmáčknu. U chaty je dokonce jedno krásné místo, ale to mi obsluha nedovolila obsadit, poslal mě níž, po cestě dolů.
Zprvu jsem si našla místo pod lanovkou, které určitě nemyslel, tak jsem šla ještě kousek níž a tam bylo krásné rovné travnaté místo. Rychle jsem postavila mokrej stan, protože zase začíná pršet a vařím polívku. Původně jsem si myslela, že se vrátím do chaty na pivo, ale je tam nějaká oslava, hodně lidi, je to asi 200 m do kopce, prší a brzy bude tma. Tak jsem ve stanu, píšu na What’s Up a tenhle deník a za hlasitých výkřiků z chaty se od 20 hod snažím usnout. Myslím ale, že to nepůjde, oslava je fakt velká.
Celkem:
21 km
↑ 1.500 m
↓1.200 m