23. června
D-Day.
Tak na tento den jsme čekali jedenáct let. Tak dlouho plánujeme či spíše sníme o této legendární cestě GR20.
Večer jsme si budíka nastavili na 6:30. Jak se ukázalo později, nebylo to vůbec potřeba, a to rovnou hned ze dvou důvodů.
Historie se totiž opakuje. Uchází mi nafukovačka. Jednoho by mrsklo. Vzpomínám jak se nám tohle stalo na dovolené s Kudrnou v Toskánsku v roce 2015 a pak jsme si koupili nafukovací lehátka na vodu, na kterých jsme zbytek dovolené přespávali. Nic lepšího jsme nesehnali. Ale šlo to. Tady to bude horší, žádný obchod nikde není a nebude.
Už když jsem si v noci lehala, tak jsem cítila, že uchází a několikrát jsem jí dofukovala. Ríšova je v pořádku. On si ji totiž doma vyzkoušel. Náhoda, pokud teda něco takového existuje, pak dala tomu, že si do batohu sbalil tu vyzkoušenou a na mě čekalo takové nemilé překvapení. Koupili jsme si levné nafukovačky z Decathlonu, líbilo se nám jak jsou hezky sbalitelné do malého balíčku. Jedna stála tisícovku a já přísáhám, že si už buď nikdy nekoupím nafukovačku a nebo tu drahou, co se nosí na PCT apod.
Takže noc jsem místo na krásných vysokých 6 cm strávila na 1 mm. Rozdíl je více než patrný. Celou noc jsem prakticky vzhůru. Když jsem nad ránem konečně našla polohu, ve které se dá trochu spát, kope do mě Ríša. Bohužel pro něj to totiž byla pozice na zádech a to pak prostě člověk chrápe. Samotnou mě to budilo, ale jedině takhle mě netlačily kosti a mohla jsem na chvíli zamhouřit oka.
Takže na ráno, na to až konečně nebudu muset ležet, jsem se už těšila.
Před půl pátou se Ríša slitoval a vyměnil si se mnou místo. Ležela jsem jako princezna a chystala se aspoň na chvíli usnout, když v tom většina hikerů začala vstávat. Bylo půl páté a později se ukáže, že tohle je prostě čas budíčku zde na GR20 (možná na všech dálkových trecích).
Těch, co vstávali, bylo hodně, proto dělali docela bugr a spát se nijak moc nedalo. Vylézáme proto taky. Ve čtvrt na šest!!!Přemýšlíme, proč všichni tak spěchaj, když dnešní etapa má trvat jen 7 hod (čeká nás 12 km s převýšením 1.550 m). Dán, kterýho jsme potkali už v Bastia, se mě na to taky ptá. Zdá se, že si na nás dělá zálusk a Ríša se mi směje, že mám dalšího “povedenýho” dánskýho kamaráda (ten první je Jannick z triatlonu, kapitola sama pro sebe). Vymýšlím, že chtějí vyrazit brzy, aby se vyhnuli odpolednímu vedru, ale pravdu neznám.
Taky vymýšlíme co s tou moji karimatkou. Tady totiž už nikde nic nekoupíme, ale Ríša už má dávno nápad v hlavě. Až přijdeme na první chatu, nahřeje nožík a pokud je díra v lemu, tak ji zalepí tímto způsobem. No jsem na to zvědavá. Pomalu se smiřuju s tím, že těch 16 dní budu spát na zemi, ale vůbec nevím, jestli se to vůbec dá přežít. Ale tak co, tělo si určitě zvykne, když mu nic jiného nezbude.
Jinak se budím s rýmou a trochu mě bolí v krku. To z té včerejší jízdě klimatizovaným autobusem. to mi prostě nedělá dobře. Začátek se nám tedy úplně nedaří, ale nezoufáme si.
K snídani vaříme jenom čaj, najíme se až později na cestě, jsme stále přejedení z pizzy, kterou jsme si dali k večeři a museli si dát každý svou. V baru GR20 si dáváme kafe, děláme nezbytné selfie a fotky u brány s logem GR20 a jdeme k první značce na náměstíčku u kostela, kde celé naše dobrodružství začíná.
Procházíme malým městečkem s úzkými uličkami a na konci vesnice, odkud už nás čeká jen les, příroda, hory a kopce se ještě stavujeme v kostele, kde zapalujeme svíčku, abychom tím požehnali naší cestě a ve zdraví ji zvládli celou projít. Doporučuje se to v průvodci, tak raději posloucháme, určitě tím nic nezkazíme.
Hned od kostela cesta začíná stoupat. Procházíme oblastí, kterou v roce 1982 postihl požár a tak pozorujeme ohořelé stromy a potkáváme první krávy. Pochopitelně si je fotím. Na ty jsem se těšila.
Na prvním vrcholu, Bocca di U Ravalente, na který jsme dorazili dřív, než průvodce uváděl, jsme si uvařili snídani – ovesnou kaši. Docela to ušlo.
Zdrželi jsem se asi 20 minut. Okolo nás procházejí lidi, který známe z kempu. To ještě nevíme, že spoustu z nich budeme potkávat každý den.
Dneska je pod mrakem, trochu opar, což je dobře, protože z nás i tak dost leje. Na první den je to docela záhul, něco jako těžký nástup na ferraty. Kdo ho nezvládne, neměl by pokračovat. Nicméně ferrat si o pár kopečků dál taky užíváme. Spíše než ferrata jsou to jen řetězy, který pomáhají s výstupem, ale díky kterým se naše tempo ještě trochu zpomalilo. Na cestě je dost lidí, tak občas musíme i čekat než můžeme pokračovat.
Taky nám trochu sprchlo. Nic, co by stálo za řeč. Spadlo asi 76 kapek, ale pláštěnky na batoh jsme radši vytáhli. V cestě jsme normálně pokračovali dál.
Z dálky jsem viděli už i první chatu, konec etapy, ale nechtělo se nám věřit, že to je ono. Zdála se hodně daleko a spíš připomínala salaš s ovcemi. Z ovcí se pak stali bílé stany, které je možné si pronajmout (kde by se na Korsice vzali ovce, že?) a salaš byl kamenný domek, odkud hned po našem příchodu vyběhl týpek s otázkou, zda se zde chystáme nocovat. Nevěděli jsme, jestli nebudeme pokračovat dál a spát třeba někde na divoko. Máme totiž trochu obavy z toho, že se nestihneme vrátit včas na Ríšův koncert Kiss, který se koná v Praze 13. července. Týpek z domku nám pokračovat nedoporučoval, ale průvodce jsem stejně vytáhla a mrkla, co nás čeká na druhé etapě.
Pro dnešek jsme se rozhodli nepřepálit začátek a zůstat zde, na Refuge d´Ortu di u Piobbu, za což jsem byla ráda. Pokračovat by se ještě chvíli dalo, přece jenom je teprve 14 hod, ale kdo ví, kde a jestli by se nám podařilo najít místo na spaní a na další chatu bychom to asi nezvládli. Navíc počasí není nejkrásnější.
Zaplatili jsme 2×12 € za ubytování. Neměli jsme předem udělanou rezervaci (prostě proto, že jsem nerozhodní), jinak by to stálo 2×7 € a šli si vybrat nějaký pěkný rovný plac na spaní. Pak na pivo. Půllitr za 6 €. Ríša rovnou objednal i večeři – 3chodové menu za 20 €/os. Mimo večeře, se dá koupit i snídaně za 8 € a obědový piknik box za 8 €.
Ještě u piva, po nějakých dvaceti minutách, dorazil Dán. Vítá se s námi.
Při obcházení kempu a hledání vhodného místa na spaní nás napadla zcela neskautská myšlenka. A to, ať z erárního stanu, kterých zde je určitě víc jak třicet, si vezmu jednu jejich karimatku. Asi se kvůli tomu narodím ještě jednou, karmanový zákon, ale tohle byla jediná možnost, jak tuhle výpravu přežít.
V kempu je hodně lidí, určitě padesát, ale prostor je to obrovský. Je zde malý domek s “recepcí”, druhý s restaurací (slouží spíš jako sklad jídla, vaří se venku) a venkovním posezením, domek se srpchama, pak zvlášť záchody, umývárna nádobí atd.
Ve sprchách teče jen studená voda, takže se jen lehce namočím, dost namydlím, trošku opět namočím a spíš to mýdlo utírám do ručníku, než se trápit pod tou ledově horskou vodou.
Kemp se v průběhu odpoledne začal plnit, jsou zde i ti, kteří jdou v protisměru a tím pádem zítra končí. V kempu může být už i více jako 100 lidí.
V prostorách kempu se volně pohybují slepice a později i krávy.
Večeře se podávala v 18:30. Jako předkrm bylo několik plátků prosciutta a místní korsické klobásy s kouskem rozpečené bagety. Hlavní chod byly neosolené těstoviny s rajčatovou omáčkou a jako dezert buchta a jablečné pyré, které si necháváme na snídani.
Po večeři, ke které jsme si ještě koupili víno, počítáme peníze. Jsme tady první den a už musíme začít šetřit. Ríša proměnil 800 € a už teď se ukazuje, že to bude málo. Dokonce sakra málo.
Večer pak plánujeme zítřek. Zdá se že druhá a třetí etapa spojit nejdou, bylo by to moc náročné a tak usínáme už po 20 hod s tím, že zítra jdeme jen jednu. Naštěstí.