2. července
Po dlouhé době byla teplá noc. Stačilo být spacákem jenom přikrytej. A navíc nefoukalo. Vstáváme pozdě, protože obchod otevírá až v 7 hod a my chceme teplou nebo minimálně čerstvou bagetu k snídani. Jinak baget jsme tady za poslední 3 dny snědli víc než za poslední 3 roky.
Když jsme vylezli ze stanu, spousta lidí už byla pryč nebo se k odchodu chystala. Dnes by nás ale nemělo nic překvapit. Převýšení tisíc metrů, ale nikterak prudký. Tak uvidíme. Nicméně už cítíme, že naše těla dost posílila, tak se jen tak něčeho nezalekneme.
Posnídali jsme řádně – bagetu s máslem a se salámem. Balení salámu teda bylo jen 80 g, což jsou celá 2 kolečka, ale dobrý to bylo. Pak ještě kafe a croissant. Na cestu jsme se dostali po osmé hodině. Čekalo nás mírné stoupání, cesta lesem ve stínu, takže pohoda.
Oproti průvodci dosahujeme vrcholu s půl hodinovým předstihem. Krajina je zde na jižní části úplně jiná a je zde výrazně tepleji. Když křižujeme potok podařilo se mi šlápnout botou do vody. Jsem kopyto. Hned jsme se tedy rozhodli se na chvíli zdržet a vykoupat se v tůňce. Už zde na nás čekal Max, to je takový náhradník za Henrika, který je z Francie a jde sám. Nicméně Francouzů je na GR20 valná většina, takže nemá problém se s kýmkoliv dát do řeči. Nás si ale docela oblíbil. Vyráží buď stejně jako my nebo o chvíli dřív a pak na nás někde čeká a u toho svačí. Takže tady už seděl na kameni a pak se koukal jak se koupeme. Tůňka byla výrazně studenější než ta včerejší. Odtud nám do cíle zbývalo asi 50 min s dvoukilometrovým stoupáním. Dnešní etapa je prostě pro důchodce. Moc nechápeme Čechy, který jsme potkali pátý den. Ti nám jižní část GR20 popisovali jako namáhavou, především kvůli vedru a jakékoliv spojování etap pro ně nepřicházelo v úvahu. Zajímalo by mě, jak zvládli severní část, kdy minimálně první 4 etapy byly dost náročné.
Po příchodu na chatu Capanelle, která se ve skutečnosti jmenovala U Fagone jsme přišli ve 14 hodin. Postavili jsme stan na posledním volném a rovném místě (trochu jsme přitom museli přeorganizovat stany k pronájmu, které vypadali, že nikdo dneska moc neobsadí) a pak se šli najíst. Z jídelního lístku jsme si vybrali pizzu, ale když jsme si ji na bar šli objednat, řekli nám, že pizza se dělá jen do 14 hod. Teď bylo půl třetí, takže zase bageta, klobása a sýr.
Chata je opět v nějakém malém lyžařském centru, je to teda slepá silnice, nic dál už nevede a nic než tahle chata tady není, ale je zde signál a elektřina, tak telefonujeme domů. Třebovští i Pardubičtí jsou zrovna v Zábřehu, tak voláme přes What´s Up a zdravíme i babičku, která nás alespoň vidí.
Sprcha byla teplá a příjemná. Abychom nevytuhli ve stanu, vyhýbáme se mu oklikou a sedíme na terase u limonády a u mobilu. Ríšovi masíruji kotník tou chladivou mastí a jednomu ze tří Frantíků, kteří nás vždycky vítají, se to natolik líbí, že mi tleská a skoro si stoupá do řady, že bude hned po Ríšovi.
Když jsme si tady kupovali spaní a tu bagetu, koupili jsme si i večeři, čehož později odpoledne litujeme, protože jsme se dost přejedli té bagety. Nicméně v 18:45 jsme našli svá místa u stolu a zasedli. Podávala se kapustová polévka, masové koule s rýží a nějaká bábovka, kterou si necháváme na snídani. U večeře konverzujeme s přísedícími – s Jůlií z Litvy, ale žije v Anglii a s Karen, která je z Ameriky. Obě dvě zde jsou samy. Mají můj obdiv i údiv.
V průběhu večeře mě píchlo v boku, myslela jsem si, že z přejedení, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Dokulili jsme se do stanu o půl deváté (mimochodem Max je dva stany od nás, což nás nepřekvapuje, ale usmívame se tomu. Jako by se bál být sám. Stačí, že jsme mu poblíž).
Ještě než jsme si lehli, tak jsme si z volných stanů k pronájmu vzali každej jednu nafukovačku s tím, že si ji dáme pod tu naši a bude se nám spát úplně bezvadně. No byly trochu špinavý, trochu smrděly, ale jdeme do toho.
Před spaním ještě chvíli čteme. Už nejsme tak unavený jako první dny tady.