24. června
Trochu přicházím na kloub místním zvyklostem. Denní režim na těchto chatách je následující – spát se chodí nejpozději ve 21 hod (říká se tomu hikers midnight) a budíček je prostě časně, většinou v 5 hod.
My si dali budík na 5 hod, několikrát ho posunuli a ze stanu vylezli až v 6 hod. Zase nemáme moc kam spěchat, ale podle průvodce nás čeká náročný den. Etapa je dlouhá 8 km a měli bychom ji zdolat za 6,5 hodiny. Na cestě se řídíme průvodcem z nakladatelství Cicerone od Paddy Dillon. GR20 je zde naplánovaná na 16 etap. V některých případech uvádí i alternativní cestu, my se však chceme držet té hlavní, té jediné.
Na karimatce se leželo dobře, ale tentokrát to byly povětrnostní podmínky, které nám znemožňovaly spánek. Celou noc ukrutně foukalo. Dokonce jsem se i bála, jak moc silnej ten vítr byl. A to tak moc, že jsem to i řekla nahlas. Nicméně s Ríšou to ani nehlo. Prostě dál spal.
Do toho větru jsme ještě k tomu měli stan trochu nakřivo. On ten sklon či místo na postavení stanu před ulehnutím vypadá úplně jinak, než když si pak do něj lehnete. Ríša na mě padal, takže celá noc proběhla ve snaze nespadnou na boční hůlku, která celý stan drží, pak odžďchnout Ríšu a modlit se, ať vítr ustane a neodnese nás i se stanem.
Po vylezení ze stanu zvažuje, co si obléct. Lidi mají dlouhý kalhoty, čepice a někdo dokonce i péřovku. Já, normálně vždycky zmrzlá, nakonec vyrážím tak jako včera, všechno krátký. Poslední dobou už ze zimy nemám takový strach. Vaříme čaj, kupujeme kafe, jíme buchty od večeře a po půl osmé vyrážíme.
Opět rovnou stoupáme, dneska nás čeká převýšení 750 m, pak poskakování po hřebenech a sešup dolů, 1050 m. Cesta ubíhá pomalu, ale oproti včerejšku jsou hezčí výhledy. Kocháme se a baví nás to. Vlastně jsme nadšení.
Okolo desáté stavíme s většinou hikerů na svačinu. Někdo žvejká chleba, my vaříme polívku – hráškovou se slaninou. Byla dobrá, jenom té slaniny tam člověk moc nenašel.
Taky zapínáme telefony. Jsme na vrcholu a je zde konečně signál. Po krátké pauze a několika esemeskách pokračujeme dále. Terén je náročný. Všechno jde pomalu, ale nemáme kam spěchat.
Na chatu de Carozzu se jde s kopce. Po cestě míjíme známé tváře, některé už z autobusu do Calenzany. Především nechybí Dán a pak dva kluci, kteří s námi taky stáli na zastávce v Bastia – říkáme jim kloboučníci, kvůli jejich pokrývkám hlavy. Jsou to Francouzi.
V průběhu dne zvažujeme, zda nezvládneme ujít ještě jednu etapu, ale po čase víme, že ne. Klesání jde hodně pomalu a cesta nám dnes nakonec zabrala 8 hodin (včetně oběda). Ale už ve tři hodiny si na chatě dáváme pivo, na oslavu zdárně dokončené další etapy. Ceny jsou zde stejné jako na předchozí chatě – 2×12 € za spaní, 6 € za pivo.
Každou etapu zakončujeme pivem a připíjíme si na šťastný příchod. U toho dnešního přichází na terasu i Dán, ptám se, co se stalo, protože vypadá jako když by někde spadnul ze srázu, došla mu voda už před včerejškem a celkově není v nejlepší kondici.
Ale jen mávne rukou, že je OK.
Pivo zde pijeme Pietra ambrée, což je zřejmě řezané šestiprocentní pivo. Chutná nám více než verze Pietra bionda. Až později doma v ČR zjišťuji, že Ambrée je korsické pivo s příchutí kaštanů (spolu se sladem se vaří kaštanová mouka).
Opět si uvědomujeme, že musíme začít šetřit jinak do konce trasy nevyjdeme. Teď nám to vychází na 46 €/den i s ubytováním. Dneska jsme si dali dohromady 3 piva, 1x talíř uzenin za 11 €, láhev vína za 6 € a ještě jsme koupili předpařenou rýži Ben´s Original, do zásoby, třeba na zítra k obědu.
Jako máme se tady dobře, to jo, ale nutně potřebujeme bankomat. Je dobrý vědět, že je co vybrat. Horší je, že není z čeho. Nejbližší bankomat je až v Corte a to je mimo trasu GR20 a musí se dobře promyslet odkud nejlépe se tam dostat… Podle google to vypadá, že na celé Korsice jsou tak 3 bankomaty.
Jinak mimo počítání našich financí Ríša opakovaně počítá kolik si tyhle chaty asi tak vydělají za den a při vyřčení výsledku mi padá brada a toužím si jednu takovou chatu minimálně na sezónu pronajmout. Dobrej byznys.
K večeři vaříme thajské curry, instantní jídlo od Maggi, které táhneme z ČR. Je hlad, tak dáváme ještě i druhej pytlík – indické nudle. Docela se to dá jíst.
V kempu je o polovinu míň lidí než včera. Nechápeme kam se ztratili. Kde jako jsou?
Potkáváme zde 2 Slováky, manželský pár, který GR20 jdou jen s malými batůžky a celý ho běží. Mají totiž málo času.
Doma na ně čeká tříletá dcerka, kterou hlídají prarodiče a mají stanovený den návratu (koupenou letenku), tak toho chtějí uběhnout co možná nejvíce. Zvažujeme, zda je to rozumný a co z toho asi tak můžou mít, když jdou, běží přes noc. Jsme tady přece kvůli cestě, výhledům, lidem, krásám Korsiky. No zřejmě má každý jiný cíl cesty. Ríša často opakuje, že nejsme na závodech. Jinak na to, co se nám na ostatních nezdá existuje pěkné přísloví: Hike your own hike.
V tomto kempu není úplně moc vhodného místa na stavbu stanu. Buď jsou křivá, malá nebo u popelnic. U těch, hned vedle nás se ubytovali kloboučníci. Zdá se, že z nás budou kámoši.
Jakmile jsme dopili víno, ulehli jsme do stanu. Bylo 20 hod a téměř okamžitě usínáme. Taková je to tady dřina.