28. června
Noc byla teplá a zbytečně dlouhá. Postel byla pohodlná, takže návrat do stanu bude tvdý. Za 7 € jsme si koupili snídani v naději, že bude formou švédských stolů. To jsem se hodně spletli. Ve vitrínách byly nachystané talíře, každý jsme dostali půlku bagety, croissant, máslo a marmeládu. Pak čaj nebo kafe. Nikoliv oboje. Ze snídaně tedy odcházíme lehce zklamaní, ale docela najedení. Hned za hotelem jsme vlezli do obchodu v kempu, protože oproti tomu hotelovému marketu byl víc vybavený a hotovost už úplně šetřit nemusíme, tak kupujeme nějaké zásoby na cestu. Bereme chleba a paštiky a chystáme se vyrazit, ale v tom začalo pršet. Nejdřív jen trošku, později už pozorujeme solidní déšť. Nevíme, zda jít nebo čekat. Dneska máme poměrně dlouhou etapu, 17 km s převýšením nahoru 670 m a dolů 475 m, zase okolo 6 hodin. Sledujeme co dělají ostatní, kteří ještě nestihli vyrazit. My totiž na naše poměry vycházíme dost pozdě. Jedna partička si obléká pláštěnky/ponča a vyrážejí. Jiná holka čeká. My taky čekáme, sledujeme radar a zjišťujeme, že se to jen tak nezlepší, takže asi vyrazíme. Včera v hotelu jsme našli hiker box – krabici, do které ostatní hikeři dávají věci, který už nepotřebují a někomu jinýmu by se mohli hodit. Jenom jsme ji večer trochu zkontrolovali a zjistili, že nic nepotřebujeme. Bylo v ní pončo, pláštěnka, náplast, karabina atd. Na ty pončo-pláštěnky jsme si hned vzpomněli. V bundě se nám jaksi jít nechtělo, tak jsem navzdory dešti vyběhla zpátky do hotelu do toho boxu a naštěstí tam na nás stále čekaly. Jedno pončo bylo červený, velikost L. Jasná volba pro Ríšu. Druhý nebyla pláštěnka, ale taky pončo, bylo menší a tmavě modrý, takže taky jasná volba. Navlíkli jsme to na sebe, dost se zasmáli a vyrazili.
Šlo se v tom docela dobře. Procházeli jsme lesem, obdivovali mloka, který odněkud vylezl a po chvíli dokonce i pršet přestalo. Říkali jsme si jaké máme štěstí. Když bychom ty ponča neměli, určitě by pršelo celý den. Jenže stav bez deště netrvá dlouho. Přišla další vlna. Horší. Především proto, že jsme opustili les a ocitli jsme se na skalnatém kopci, nechráněni stromy, kde si vítr foukal o sto šest. Nikdy jsem v takto hrozném počasí na horách ani jinde nešla. Do toho jsme viděli blesky a slyšeli hromy. Vítr nám odfoukával pončo, takže všechno snad kromě věcí v batohu bylo mokrý, ale když jsme šli, tak aspoň nebyla zima. Na jednom místě jsme viděli 2 důchodce, který už nějaký den potkáváme, jak se schovávají u kamenů, byli jenom v tričku a paní vypadala, že se ji tam vůbec nelíbí a že trochu mrzne. Vůbec jsem jim to nezáviděla a byla jsem ráda, že my jdeme.
Snažíme se počítat jak daleko bouřka je a dle mých výpočtů je dost daleko, tak jdeme. Ríša můj laický výpočet zpochybňuje a zahrnuje do výpočtu i rychlost zvuku. Moje co sekunda to kilometr mu nepříjde dost sofistikovaný. Dokonce zkoumal i hustotu vzduchu!!! Dle mých výpočtů byla bouřka 6 km daleko, dle Ríšových max. 3 km. No tak schválně, podle kterého odhadu se vám v bouřce půjde líp? 🙂 Kupodivu mi ten déšť zase tolik nevadí. Uklidňovalo mě to, že jsem si uvědomila, že všichni sdílíme stejnou zkušenost. I když jdeme každý sám, na každého z nás prší stejně, fouká stejně silný vítr. A to, jak se s tím vypořádáme, je jenom v našich hlavách. Po pěti kilometrech déšť ustal a na Bocca a Reta jsme si ponča sundali už napořád.
Sestoupili jsme k jezeru Lac du Nino, kde jsem se kochali výhledem. Krásné jezero na zatravněné louce na které se volně pasou krávy a koně.
U studánky jsme si uvařili oběd, polívku a snědli ji s chlebem. Pochutnali jsme si na ni přesně v poledne.
Po povinném focení krav a koníků a po dostatečném kochání jsme pokračovali v naší cestě po krásné pěšince s pěknými výhledy. Zatím je dnešek, i navzdory dešti a zatažené obloze, nejkrásnější etapa. Po cestě přemýšlíme kolik zde potkáváme jiných národností než Francouzů, kterých je zde velká většina. Tipujem, že tak každý dvacátý není Francouz.
Asi dva kilometry před cílem dnešní etapy si na chatě Bergeries de Vaccaghja dáváme jedno pivo na půl (chápej 5 €) a pokračujeme dál. Na poslední části cesty se udělalo docela teplo, ale než jsme v 15 hodin došli na chatu Refuge de Manganu, zase se objevily mraky a dělá se zima. Rychle stavíme stan a pak jdeme na pivo, které jsme vypili v poměrně prostorné společenské místnosti, protože na sezení na terase to dneska fakt není. Mlha a každou chvílí může začít pršet.
Piv jsme nakonec vypili snad 5, možná víc. Dneska si to holt tělo žádalo a navíc bylo veselo. Přisedl si k nám totiž Henrik, po kterým se nám dnes kupodivu celý den stýskalo. Venku se žení všichni čerti a my jdeme spát po sedmé hodině, trošku opilý.