29. června 2022
V noci byla zima a poprvé za celou dobu jsme si oblíkla triko na spaní (s dlouhým rukávem) a zapla spacák. Včera jsme si šli lehnout extrémně brzo a chvíli po tom, co jsme zalezli do stanu, se rozpršelo. Déšť hrozně rachotil a vítr silně cloumal se stanem, ale ustál to.
Vstávali jsme klasicky v půl šesté. Všechno máme mokrý i zevnitř. Zřejmě kondenzace. Náš stan jsme si postavili u cesty do umývárky a okolo nás se tak mihne většina obyvatel kempu a mimo jiné i kloboučníci, který jsme už 2 dny postrádali, tak jsme rádi, že jsou zpět a jdou s námi dál. Po každé, když přijdeme po celém dni na chatu, tak koukáme, kdo tu už ze známých tváří je a na koho ještě čekáme. Jak jsme vyšli ve stejný den a máme stejného průvodce, kterého se většina lidí drží, tak i cíle každé etapy máme stejné. Takhle máme Henrika, kloboučníky, “černou” (mladá holka okolo dvaceti, která jde se dvěma kluky), tři Frantíky (důchodci okolo sedmdesátky) a ti dva manželé, důchodci, co se ráno schovávali u kamenů. Takže jsme kompletní. Zajímalo by nás, jak ostatní říkají nám 🙂
Ke snídani jsme si zase uvařili kaši. Už je fakt nemůžu ani vidět, natož jíst. Ríša je s nimi stále spokojen, má to ale jednodušší život. Já do příště musím vymyslet nějakou alternativu. Jakási Francouzka, která si zakoupila snídani zde na chatě, nám věnovala její zbytky i zbytky jejich kolegů. Marmelády, bagety, džusíky. Dělíme se i s Henrikem, který nad Francouzi mává rukou a nechápe, co je to za lidi, že si koupí snídani a pak ji nesnědí. No, bageta se moc jíst nedala, zřejmě to chystali už večer a jak nebyla v žádným sáčku, tak byla nepoživatelná. Pro mě. Henrik ji zblajznul. Hledáme, zda jim na tácku nezbylo i kafe, který bychom si fakt dali, ale to bohužel nenacházíme. Naše zásoby jsou vyčerpány, tak odcházíme opět bez kávy.
Cesta začíná stoupáním a vůbec nás nešetří. Naštěstí nás nic nebolí a tak si to pěkně mašírujem nahoru. Výhledy jsou perfektní, tak nás to i baví. Na vrcholu nás čekal perfektní výhled na dvě jezera, jedno z nich Lac de Capittelu. Nepopsatelná nádhera.
Chvíli se kocháme, pak začneme mírně klesat. Takový to 50 m dolů, 30 m nahoru. To už známe. Je to dost únavné. Up and down jak píše průvodce. Nicméně výhledy na ta jezera nás maximálně uspokojují, takže pěkně šlapeme dál.
Dnešní etapa má být trochu těžší než ta včerejší a musíme uznat, že je to dřina, ale jsme zde rádi. Cesta dolů k chatě byla extrémně náročná, i technicky. Ríša musí dávát pozor na každý došlap, aby si nezvrtl kotník. Šlapali jsme přes obrovské balvany a šlo to velmi pomalu. Všechno šlo hůř a pomaleji než se zprvu zdálo, ale už po 14 hodině jsme na chatě Refuge de Petra Piana. Ušli jsme 10 km s převýšením 980 nahoru a 740 dolů. Chata se jmenuje Piana, ale že by to dnes bylo nějaký piánko, tak to v žádném případě. Ze všeho nejdříve hledáme rovné místo a stavíme stan, aby nám uschnul, protože jsme ho ráno balili mokrý. Taky větráme spacáky. Pak jdeme na pivo a na klobásu. Na terase se dáváme do řeči se dvěma Slováky (možná syn a otec), kteří jdou v protisměru a dneska dávají dvě etapy, takže se dlouho nezdrží a mažou dál. My původně taky chtěli pokračovat, zítřejší etapa je odpočinková, ale kašleme na to a já jsem za to ráda. Baví mě dlouho odpoledne odpočívat a načerpat dost sil na další den. Navíc jsme si už lépe spočítali, že spěchat nemusíme, že Ríšův koncert v pohodě stihneme, i když nebudeme slučovat žádné etapy. Takže si užíváme hory, přírodu a místní klima obecně.
Dáváme sprchu. Voda byla zpočátku vařící, tak jse si našamponovala vlasy, ale teplota vody se někam vypařila a pak na mě zbyla zase už jen ledová. To mě vážně moc nebaví, ale mrčet zde nemá moc smysl. To nikdy nikomu nepomohlo, takže to tak nějak smývám tou studenou a těším se ven na sluníčko. Pak pereme prádlo, každodenní rutina – trička, spodní prádlo a pak jdeme na pivo, u kterého čekáme na večeři, kterou nám na dnešek Riška objednal. Opět tříchodové menu.
Na terase bylo živo. Někdo z místních hrál na kytaru. Bylo zde taky hodně day nebo two day hikerů, i se psy. Taky zde hrálo rádio a daly se dobře dobít telefony. Signál ale byl jen minimálně.
Do půl sedmé, tedy do začátku večeře, se terasa zaplnila. Na jednom ze stolů jsme na destičce našli napsané Ríšovo jméno, tak jsme usedli. Počítali jsme, kolik dnes asi prodali večeří a vypadá to na 60 porcí. Menu stojí 20 €. Do toho v celém kempu je klidně i 200 lidí. Vážně by se hodilo jednu takovou chatu vlastnit.
Jako předkrm jsme dostali ratatouille s bagetou. Servírovali to ve velké míse a museli jsme se podělit tak, aby vyšlo na celý náš stůl, 10 lidí. Hlavní chod byla čočka. Trochu jsem se vyděsila, vzpomněla jsem si na to, kdy naposledy jsem jedla čočku a to bylo na dovolené s Kudrnou v roce 2014 právě tady na Korsice, a bylo nám po ní tak těžko, že jsme se nemohli ani hnout. Spravil to o několik hodin později citrónový sorbet v Ajaccio. Od té doby jsem se jí nedotkla.
Nicméně byla dobrá. Jako dezert byl čokoládový termix. Dobrý. Francouzi by asi řekli mousse. Nicméně by to chutnalo stejně 😀
Dopili jsme víno a šli spát. Bylo 20 hodin. Taková klasika. Ještě jsem koukala do mobilu, když jsme s Ríšou uslyšeli koňský řehot. Vyběhla jsem ze stanu a nic jsem neviděla (už jsem měla sundané čočky), tak jsme si mysleli, že nám hrabe, ale za chvíli Riška zařval: „Jity, koně!“ A fakt, že jo, mezi stany se jen tak procházeli rovnou dva.
