8. – 10. července
8. července
Spali jsme dlouho a dobře. Po probuzení a umytí jsme šli do nedalekého obchodu na snídani. Jogurt, čerstvé ovoce. Jo, tak to nám chybělo. Už žádná bageta, paštika nebo klobása.
Po návratu na hotel jsme si koupili žeton na pračku za 5 €. Boty po celém treku už nevypadají úplně vábně, tak ať se lidi nebojí si vedle nás sednout a ať nesmrdíme úplně na dálku. V obchodě jsme koupili jednorázový prací prášek, ze kterého se v prádelně stala aviváž, ale i tak jsme boty do pračky strčili. Moc jsme nevěděli jaký program navolit, ale tak různě jsme všechno pomačkali a pak šli na pokoj. Máme necelých 50 minut čas než skončí praní. Když jsme po uplynutí této doby přišli k pračce svítilo na ní 27 min a nic nedělala. Zase jsme různě všechno pomačkali a prací program se opět spustil.
Boty jsme prali skoro do oběda. Co 10 min jsem se chodila dívat jestli to už skončilo a pak jsme šli k moři. Já si četla, Riška spal a pak se chvíli koupal. Oběd jsme si dali na pláži, já šla do caprese, na který jsem měla chuť už od té doby, co jsem si je objednala během 13. etapy a nedojedla, tak si to chci teď vynahradit. Riška si dává těstoviny s lososem. Ceny jsou zde šílené, jako na celé Korsice, ale šetřit poslední dva dny už to nezachrání. Trochu se budeme bát spočítat kolik celá tahle dovolená stála.
Po obědě jsme šli na hotel, pak jsme si prošli městečko, pozorovali lodě a nakonec skončili opět v pizzerii na večeři. Tohle celodenní nicnedělání nás nijak nebavilo. Mě to odpoledne u moře stačilo úplně. K večeři si Riška dal mušle a já tatarák z lososa.
Spát jsme šli v deset hodin. Jsme zvědaví jestli si tuto večerku přeneseme pak i do běžného života.
9. července
Spíme až do půl deváté. Máme hutné závěsy, takže v pokoji je téměř naprostá tma a není poznat kolik je hodin. Snídani si opět dáváme v obchodě. Vaří zde i kafe, takže nám ke štěstí nic nechybí.
Pak balíme batohy, už snad naposledy a do jedenácti ležíme na pokoji. Nevíme v kolik je check-out a my nemáme kam spěchat. Autobus do Bastia jede ve 14 hodin.
Po opuštění hotelu sedíme v jedné restauraci na pláži a čteme si. Prostě zabíjíme čas. Pak se přesouváme do pizzerie na oběd. Riška si opět dává pizzu, opět ji nedojídá a tak mu ji balím do ubrousků a bereme ji s sebou, dá si ji ke svačině nebo k večeři.
Před 14 hodinou jdeme na zastávku. No na zastávku. Ony tady zastávky totiž nejsou nijak značený. V jízdním řádu na internetu je napsáno, že autobus staví u La Rossa. To jsme našli, tak čekáme pro nás na nejnevhodnějším místě pro zastavení autobusu. Už v dálce vyhlížíme bus, když tu se rozhlídnu a naproti přes silnici si to promenádujou ti 3 Frantíci. Máme obrovskou radost, že jsme jim stihli zamávat a říct pár slov, ačkoliv anglicky neumějí ani slovo. Všechny nás potěšilo, že jsem se viděli. Ani jsme si skoro nestihli řict adios amigos a přijel autobus. Byl dost plnej, takže jsme si každej k němu přisedli a jeli směr Bastia. Měli jsme v plánu vystoupit ve vesnici Petinella, protože letiště je pod Bastií, v Porettě. Odtud bychom šli pěšky a po cestě se ještě zastavili v obchodě, koupit nějaký jídlo a vodu.
V autobuse se mě jedna paní s dítětem ptá, jak máme v plánu se na letiště dostat, jestli si s ní nechceme vzít taxík. Když autobus začal brzdit na zastávce nejbližší letišti a víc jak polovina lidí se začala zvedat k výstupu, někdo na řidiče promluvil a ten zahnul doprava směr letiště, což rozhodně nebyla jeho standartní cesta. Někdo ho přemluvil, aby nás hodil až na letiště, čímž spousta lidem odpadla starost. I my jsme rádi že se v tom vedru nemusíme tahat s batohama po silnici. Ať jsou Korsičani jakýkoliv, tímhle nám teda vyrazili dech. Už první den, kdy nás zavezl až do Calenzany a ještě přes ní dělal okružní jízdu, tak nyní, kdy si zajede 4 km na letiště. Tohle se v Čechách asi nikdy nestane.
V 16 hodin a 20 minut, kdy jsme usedli na židle v letištní hale jsme začali počítat minuty do odletu. Ten máme zítra v 8:40 ráno.
Já se po chvíli vydávám do obchodu, kterej je asi 3 km zpátky do města, ale nemáme co dělat, tak mi to nevadí. Nakoupila jsem nějakou večeři a snídani a pak vyrazila zpátky. Na letišti je sprcha, takže mi vůbec nevadí, že jsem se trochu zpotila. Dávám teda sprchu, beru čistý prádlo a po 19 hodině už ulehám na lavičky, na které dneska strávím noc. Pod sebe jsem si dala i nafukovačku a po chvíli vytáhla i spacák. Toto všechno se děje v blízkosti policejní stanice. Všem je to ale naštěstí jedno.
Spaní nebylo úplně dokonalé, ale lepší než jsme čekali. Na letišti jsme přes noc byli všeho všudy asi 3, na chvíli dokonce celou halu zamkli.
Ráno jsme se opět osprchovali, posnídali a přebalili batohy. K letence jsme si totiž zaplatili jen jedno odbavené zavazadlo (chtějí za to neskutečné peníze), tak Ríša bere spoustu mých věcí, které nesmějí být na palubě k sobě a svůj spacák si bere jako příruční zavazadlo. Můj batoh se postahoval a vypadal poměrně malý, skoro nic v něm nebylo.
Odletěli jsme s desetiminutovým zpožděním. Čekal nás přestup v Basileji, kde jsme přistáli v 10 hod a dlouho čekali na odlet v 17:20. Letadlo mělo ještě i malé zpoždění, takže nakonec odlet v 18:15.
Po přistání v Praze, kde šlo všechno hladce, jsme sedli na městskou, přestoupili na Veleslavíně a už ve 21 hodin seděli ve vlaku do Pardubic a to i po večeři a s pivem, kterým jsme si připili na úspěšné zdolání GR20 a zdárnou cestu domů.