Neuplynul ani týden od návratu z Rychlebských hor a už zase jsme měli sbaleno, tentokrát s cílem přejít pátou etapu. Spolu se mnou a Frankem jde Ríša, Frankův pániček.
Den první – sobota, 6. 7. 2024
Na startovní čáru v Žacléři jsme dorazili v 9 hodin a to poté, co jsme nechali auto v Trutnově a odtud se přesunuli autobusem. Ještě jsme ani nebyli v Bernarticích, což je nějaký šestý kilometr, a už se ukázalo, že Ríšu bolí koleno a Frankovi se něco děje se zadní tlapkou. Já na sedmém km zjistila, že mě něco tlačí pod levým palcem, takže asi takhle začalo naše putování po Stezce Českem (moje malá bolest a Frankova tlapka se během kilometru či dvou spravily, Ríša si to nesl po celou dobu až do cíle ve Velkém Poříčí).
Hned za Bernarticemi se Stezka křížila s trasou etapového závodu horských kol MTB trilogy a potkali jsme asi tak 250 cyklistů. Ríša trvdí, že 550, protože to je nejvyšší závodní číslo, které viděl. Každopádně jich bylo hodně a poměrně pěknou a pohodovou cestu docela znepříjemnili. Pořád jsme museli dávat pozor odkud se někdo vyřítí.
Po několika kilometrech jejich cesta vede jinam a tak konečně můžu Franka pustit na volno a užívat si pohodu.
Taky jsem zjistila, že se musím naučit nebýt všude. Kluky nechávám na rozcestí Sedlo u buku (Frank se ještě dneska naťape dost a Ríša musí šetřit koleno) a sama si běžím vyšlápnout Královecký Špičák do 881 m n.m.
Další kopec, na který je zbytečný chodit. I když by tam byla hospoda, tak by to smysl nemělo .
Přístřešek Malé sedlo – hraniční přechod
Pokračujeme dále po hranicích s Polskem. Opět potkáváme cyklisty a hledáme nějaké pěkné místo na oběd. Jako správní Češi máme řízky a chleba, ale víckrát už to neuděláme. Bylo to suchý a včera ještě doma byly lepší.
Odpočinku jsme se moc věnovat nemohli, protože víme, co nás ještě čeká a když odcházíme z oběda je půl třetí. Zase potkáváme cyklisty, tentokrát mají úsek „Speed limit test“, což nám vůbec nejde na rozum. Terén, který je těžký i sejít, a oni se tam snaží jet co možná nejrychleji, aby vyhráli rychlostní zkoušku. A do toho se jim motáme my se psem 🤦🏽♀️
O kousek dál už ale dáváme na radu organizátorů a jdeme po souběžné lesnické cestě. Riška mrčí, jdeme totiž z kopce a to se kolenu vůbec nelíbí. Navíc je vedro, my jdeme částečně i po louce, takže Ríša trpí ještě na přehřátí. Ke studánce pod Jánským vrchem došel snad z posledních sil. Původně jsme zde chtěli zakempovat a celou etapu ukončit, ale po ochlazení a svačině jsme se rozhodli dojít do kempu ve Chvaleči. Na večer a noc totiž hlásí silné bouřky a to se nám v kempu bude spát klidněji než v lese, kde hrozí padání stromů a jiné nebezpečnosti.
Do Chvaleče jdeme po silnici jenom proto, že je to o kousek kratší a vyhneme se kopci. Trochu se po cestě vztekám, protože Frank neumí chodit u nohy a já nechápu, co jsme proboha rok na tom cvičáku dělali. Ale tak aspoň vím, co trénovat, až se vrátíme domů.
Do kempu Riška dorazil úplně v křeči, myslím, že pojede zítra domů. Takhle se trápit asi nemá cenu.
Nicméně pivo a jídlo, a navíc možnost spaní v chatce, náladu v týmu zlepšila, tak uvidíme ráno. Za chatku jsme moc rádi a ještě jednou tímto děkujeme servírce, které se nás zželelo a svou chatku vyklidila a dala k dispozici nám. Vzhledem k tomu, že v jedenáct večer začalo pršet, byli jsme moc rádi. Ve stanu se za deště dobře nespí, pak je taky zima, ráno se musí balit mokrý stan a tak dále a tak dále. Prostě jedna hrůza za druhou 😉
Byla zde jen jedna podmínka, pes nesmí na postel. No, snažili jsme se. Vážně 🤫
Za dnešek jsme ušli 29,65 km (kluci asi o 2 km míň) s celkovým převýšením 1.040 m a sestupem 1.100 m.
Den druhý – neděle, 7. 7. 2024
Tak ačkoliv v chatce, stejně se nespalo dobře. V noci pršelo, takže jsme vážně ocenili spaní na posteli a suchý stan, ale stejně jsme byli často vzhůru, navíc se nám večer nedařilo usnout. To už se mi stalo minulý víkend v Rychlebkách, kdy jsme zalehli do spacáků a namísto koukání do zdi jsme koukali na plachtu stanu a nic. Žádné spaní se nekonalo. A to je člověk docela unavený.
Ráno prší a zatímco se Ríša zkrášluje v koupelně, jdu na přípravu snídaně. A ejhle. Kde je plyn? No jasně, doma. Protože nám s mámou v Rychlebkách došel, kartuši jsem vyhodila, batoh měla doma stále na půl sbalenej, nedala jsem si tam novou a vyrazila bez ní. A ačkoliv se doma Ríša ptal, zda máme vaření, řekla jsem, že ano a ještě se divila proč se tak blbě ptá, když si ešus a vařič právě strkal do batohu. No nic nic. Stalo se a tak jdeme na snídani do restaurace. Vlastně se to stalo na vůbec nejlepším místě, hlady rozhodně trpět nebudeme.
Ráno stále pršelo a tak jsme oblíkli ponča a Frankovi pláštěnku. Má premiéru a moc mu sluší a dokonce mu ani nevadí. Pršelo přes hodinu, pak pláštěnky sundáváme a po zbytek dne jdeme v suchu. Takže předpověď, že bude celý den pršet naplněna nebyla, což je samozřejmě dobře.
Ríšu koleno v noci bolelo, dokonce ho to i budilo, ale rozhodl se s námi šlapat dál.
A já přemýšlím, zda mám jít jeho tempem nebo tak, jako to dělá většina lidí, co mám naposloucháno z podcastů např. Na treku, kdy si jde každý svým tempem a pak se potkají třeba až u oběda.
To mi ale přijdu divný, protože jsme tady spolu a tak šlapu tak nějak po svém a když se zastaví Frank, protože si všiml, že se jeho smečka rozdělila, čekám. Ale jedná se jen o pár desítek metrů.
Šlapeme po hranicích až do Libné a už se moc těšíme do Zdoňova, do restaurace Kovářova kobyla, která má otevřeno jen o víkendech, tak máme veliké štěstí, že je dnes neděle a objednáváme si polívku a pivo. Tu polívku jsme si měli dát na půl. Tohle si říkáme dost často. Čočková, vynikající, ale bylo ji hodně. Kdo ví, jestli dneska ještě budeme večeřet. Velmi si pochvalujeme ochotu obsluhy, která má úsměv na rtech. Takhle to má podle nás vypadat, sem by se měli někteří jezdit učit. Jen tak dál.
No a nám zbývá už jen necelých 5 km do hotelu Adršpach v Dolním Adršpachu. Ráno jsme se totiž shodli, že když má celý den pršet, do stanu se nám chtít nebude a všem nám bude příjemněji pod střechou. A tak přes Zdoňovské menhiry a Křížový vrch, na který nevystupujeme, protože začíná kapat, jdeme do hotelu. Jsme tam po páté hodině a já hned mířím do vany, kterou jsem si celou cestu přála a povedlo se. Není nad koupel. To doma člověk tolik neocení. Frank zase hned zapadl do postele, tady se to totiž smí 😊
Našlapali jsme 19,09 km s převýšením 587 m a klesáním 488 m.
Den třetí- pondělí, 8. 7. 2024
Tak hned ráno Ríša vyhodnil, že ty dva tisíce za spaní na hotelu byly nejlíp utracený peníze snad za celý jeho život. V noci pršelo, což nám vůbec nevadilo, a my se krásně odpočatí vzbudili do slunečného rána. Rychle na snídani, protože na 8 hodinu máme vstupenky do Adršpachu. Nemusíme tam ale být hned v osm, stačí přijít minutu před devátou. Tak si trošku užíváme hotelové švédské stoly a ve tři čtvrtě na devět už ukazujeme vstupenky a jdeme se kochat.
Já se hned za branou začínám cítit jak Alenka v říši divů. Skoro chodím s otevřenou pusou. Nikdy jsem tady nebyla a po projití celého okruhu Adršpašskými skalami vyhodnocuji toto místo jako dosud nejkrásnější, jaké jsem v Čechách dosud navštívila.
Moc nerozumím některým příspěvkům na Facebooku, které ve skupině Stezka Českem radí tento úsek vynechat, vyhnout se mu obloukem apod.
Já naopak nemůžu z celé 5. etapy doporučit nic lepšího a ačkoliv jsem na samém začátku putování po Stezce Českem, myslím si, že to už asi nic nepřekoná.
Určitě bych měla jiný názor, pokud bychom do skal šli později. Doporučuji hned takhle osmou nejdéle devátou hodinu, lidí je málo a co jsem slyšela, vyhnete se tak klidně i několikahodinovému postávání na schodech, abyste se někam posunuli. To jsem ráda, že jsme zažít nemuseli a všechno si prošli bez zdržování a s úsměvem od ucha k uchu.
Protože prostě musím vidět všechno, abych nelitovala, že jsem o něco přišla, poslala jsem kluky napřed po žluté turistické značce směr Vlčí rokle a sama prošla vše, co bylo potřeba. Nádhera. Kochám se.
Z Adršpašských skal tedy pokračujeme přes Vlčí rokli a dále po modré k Teplickým skalám. Ríša chvíli přemýšlí, že by vzal psa a šel po žluté rovnou a nic nikde (z jeho pohledu zbytečně) neobcházel, nakonec ale šel se mnou tak, jak je Stezka Českem navržena. Mně to bylo jedno, já bych na jednu stranu byla rychlejší, na druhou stranu bych byla ráda, že pejsek bude mít našlapaných méně kilometrů, ale společně je cesta určitě lepší.
O kilometr dál a o nějakých sto metrů výš už Ríša lituje, že po té žluté nepokračoval, ale vracet, že se nebude. Já dokonce už i navrhovala, že se vrátím s ním, že to asi nemá smysl, nic moc pěknýho jsme zatím neviděli. Názor jsem změnila v okamžiku, kdy jsme došli na vyhlídku U roklin. To se skoro tají dech.
Nikde nikdo, jen výhled na skály a pěknou přírodu. Ticho. Ríšovi se to líbí, ale mlčí, koleno bolí.
Když jsme se po modré napojili na zelenou a pak zpět na modrou značku, dostali jsme se k východu z Teplických skal. Cesta je jednosměrná. No co s tím? Ríša naznal, že žádné Teplické skály vidět nepotřebuje a s Frankem si to mašíroval k východu těchto přírodních úkazů. Už se viděl u jídla a piva. Já se rozhodla porušit všechna pravidla a v protisměru (abych šetřila čas i svoje nohy) se vydala do skal.
Myslím, že Teplické skalní město je ještě krásnější než to Adršpašské. Rozhodně stojí za návštěvu obě dvě a na žádné obcházení v žádném případě nepřistupujte. V Teplických skalách jsme byli okolo oběda a o přeplněnosti skal nemůže být řeč. Všechno naprosto únosné.
Možná je ale zbytečné, chodit celý okruh po modré tak, jak je navržen Stezkou Českem, já doporučuji jít od „Vlčí rokle – pod sedmi schody“ po žluté, dojít k „Tepl. sklály ozvěna“ a odtud jít do skal. Sice se půjde úsek dlouhý 1,5 km dvakrát, ale je hezký a tak to myslím ani nevadí.
V Teplicích dáváme oběd a odpočíváme. Čeká nás posledních 12 km, hodně na sluníčku, které dneska hřeje. Cíl naší cesty jsou Vernéřovice. Spaní jsme si domluvili u Trail Angels Andreji a Ondry. Míjíme rozcestník s Milníkem Stezky, který ukazuje, že ten, kdo jde celou Stezku, se právě nachází v její polovině. Za tento rozcestník také vděčíme Andrejce a Ondrovi. Od rozcestníku k nim domů je to 750 m, ale už celá vesnice, která je dlouhá jak fronta na banány, nás docela unavuje. Asfalt a vedro. Dorazili jsme před šestou. Už je u nich ubytovaný ještě jeden Stezkař, Norbert ze Slovenska, který však jde Stezku celou, od západu na východ.
Je to naše vůbec první zkušenost s TA1 a hned po příchodu se zdá, že bude pozitivní. Andrea nás vítá s otevřenou náručí a Ondra s lahváčem piva v ruce. Jsme šťastní.
Usedáme ke stolu, jsme pohoštěni toasty a zeleninou a všichni si navzájem sdělujeme zážitky z cesty a Andrea nám navíc vypráví o lidech, kteří se zde u ní zastavili.
Stany jsme si postavili na zahradě, otevřeli nám svůj byt a nechali nás vysprchovat se v jejich koupelně. Jsme z toho paf. Moc děkujeme.
Andrejce jsme se den předem svěřili, že jsem trdlo a nechala jsem doma plynovou kartuši a nemáme tudíž jak vařit. Do dneška to nevadilo, byli jsme v civilizaci, ale dneska už by se nějaká večeře hodila. Navrhla mi elegantní řešení, objednání přes AlzaBox a že nemá problém mi tu kartuši po práci vyzvednout. Je to prostě anděl 😘 Všechno klaplo, takže třetí večer na cestě si konečně můžeme něco uvařit a trochu tak i Ríšovi odlehčit batůžek.
Ušli jsme 24,47 km.
↑ 606 m
↓ 657 m
- Já se o Trail Angels poprvé dozvěděla při pročítání cestopisů z Pacifické hřebenovky. V Americe je tato služba velmi rozšířená a ve zkratce to jsou lidi, kteří ti pomohou, když potřebuješ. ↩︎
Den čtvrtý – úterý, 9. 7. 2024
Tak první noc ve stanu se úplně nepovedla. Frank tak divně kňučel. Něco ho trápilo a tak jsem s ním šla ven. Průjem. Pak nad ránem ještě jednou. Těžko říct z čeho. Z únavy? Z pití vody z kalužin? Z rozhozené stravy, kterou má na túře jinou, resp. jídla mu dávám víc a taky trochu jiné? Kdo ví. Nicméně mě to trápí a jeho určitě taky.
Než se sbalíme, Frank pořád odpočívá. Dneska se mu vůbec nechce. Možná už taky ví, že se má šetřit a nepoletovat všude možně.
Norbert mizí brzy, jde snídat do nedalekého obchodu. My konečně můžeme vařit a tak vaříme. Jediné, co je dobré je čaj. Moje rýžová a Ríšova ovesná kaše se nedá jíst. Fakt hrůza a dost se divíme, že toto někdo jí třeba i doma a ještě k tomu dobrovolně. Fuj. Jdeme okolo obchodu a kupujeme rohlíky a šunku. Pro pejska banán na průjem. O banánu si Frank myslí to, co my o ovesných kaších, a tak ho plive na zem. Radši by tu šunku.
Vyrážíme až před desátou hodinou. Dlouho jdeme na slunci a dneska teda hřeje už od brzkého rána. Dneska to bude dřina a to ani nevíme do čeho vlastně jdeme. Čeká nás přechod přes Broumovské stěny. Ze všeho nejdříve se ale těšíme na Chatu Hvězda, která nám vychází tak akorát na oběd. Akorát má tak nějak zavřeno. Žádné pivo, žádná polívka. Klesáme na mysli, ale co se dá dělat, jednou máme plyn, tak jdeme vařit. Pivo na něm teda neuvařím, ale polívka taky bodne.
Už sem na Hvězdu ta cesta nebyla úplně snadná, od teď se ale stává těžkou. No a jak se dozvídáme později od Norberta, který přešel už půlky, zdál se mu tento úsek jako doposud nejobtížnější z celé Stezky Českem. Jsou to zde dva kroky nahoru, jeden dolů a pak jeden nahoru a dva dolů. Takhle pořád dokola. Jde se lesem, takže vedro není zas až tak velký, ale studánku pod Velkou Kupou už vyhlížíme.
Ríša po cestě hodně trpí, protože po kamenech nahoru a dolů se koleno hodně ozvývá a vlastně to moc nebaví ani mě. Je to fakt dřina.
Potkáváme jednoho Stezkaře v protisměru a tak se ptáme na zbytek cesty. Kdy se to jako umoudří. No prý jo, ale ještě chvíli to bude trvat.
Petrův domek míjíme a míříme do hospody, která je hned vedle. Jedná se o Restauraci u Lidmanů, která má otevřeno jen o víkendu a protože je dneska úterý, na zahrádce normálně sedí lidi a hodují. To je milé překvapení. Jdeme dovnitř, sluníčka dneska máme dost, teplota šplhala přes třicet stupňů. Vrchní nám pivo rád natočil a dokonce i nabídl večeři, kterou měl původně pouze pro ubytované, ale když nás tak vidí, tak prý tam dvě porce navíc budou. Čumíme. Hodný lidi, už čtvrtý den po sobě, to se v normálním životě jen tak nevidí. Buď je to krajem nebo jsme zatím měli na dobrý lidi smůlu. Piva jsme dali hned dvě. Pak se dozvídáme, že náš hostitel sedí venku na zahrádce, tak se jdeme seznámit a hned potom ubytovat.
Vyzvýdám, zda šel okruh přes Božanovský Špičák, kterému se dá velmi snadno vyhnout a namísto po žluté si to zkrátit po zelené. Já tam samozřejmě chci, protože takhle je to v té mapě vyznačené (ještě pořád mě to nepřešlo), ale když mi řekl, že tam jsou skály, ve smyslu: „Jsou tam skály, no… všude tady jsou…“ rozhodla jsem se, že si to o ty 2 km zkrátíme. Ríša v tom měl jasno už ráno při seznamování se s etapou, já zhruba hodinu předtím než jme došli na křižovatku U Pánova kříže. Valíme nejkratší cestou do Machovské Lhoty a dokonce i dobrovolně vynechávám další obchůzku přes Junáckou vyhlídku. Jako lepší jak Adršpach to asi nebude, tak myslím, že o moc nepřijdu a když tak si sem prostě ještě někdy zajedu. Možná. Za dlouho. Uvidíme…
Navíc už je dost hodin, jak jsme vyšli až okolo desáté, tak je ten den o dost kratší. Dnešní spaní máme u Trail Angela Petr, který má domek v Machovské Lhotě. Trošku jsme ho poprosili o zásobu piva, protože je vedro a zjistili jsme, teda minimálně já, svoje priority. Na prvním místě je pivo a pak sprcha. Jinak do té civilizace vlastně ani nemusím.
Ukázal nám tři místa, kde si můžeme postavit stan. Vybrali jsme si to nejvzdálenější od baráku, hned u stodoly, protože Petr má spoustu zvířat (slepičky, křepelky, králíky…) a taky psa, tak ať je zbytečně nestresujeme a ať si Frank trochu odpočine. Dneska šlapal krásně, nezdá se, že by mu kromě únavy něco bylo.
Jakmile máme postaveno, jdeme za Petrem na pivo a na pokec. Jsme v šoku. Já zase s otevřenou pusou. Co všechno na sebe prozradil, jak žije, jak pomáhá ostatním lidem atd. Opět smekáme. Takových lidí svět potřebuje víc. Chceme se s ním domluvit na příspěvku za nocleh a piva a razantně jakékoliv peníze odmítá se slovy, že jich má tolik, že je nestihne do smrti utratit, že bychom ho tím urazili, že to dělá rád a že jediné co po nás chce je, ať to pošleme dál a taky někomu pomůžeme. Provedeme, slibujeme.
Dali jsme tři piva dohromady a před desátou šli spát s tím, že tam na nás v 6:45 bude čekat snídaně. No, co víc si přát.
Vzdálenost: 24,3 km
↑ 818 m ↓ 725 m
Den pátý – středa, 10. 7. 2024
Noc byla teplá a vůbec se nám nespalo dobře. Pořád jsme byli vzhůru a dokonce jsme zjistili, že nás oba bolí hlava. Možná jsme přetažení, taky jak bylo vedro, na můj vkus jsme toho včera vypili určitě málo a tak všechno se vším.
Vlastně se teda i těšíme, že v půl sedmé vstáváme a jdeme na snídani, která je už pro nás připravená. Petr nám připravil volská oka ze slepičích i křepelčích vajec, máslo, sýr, med, čaj, šťávu a co víc, rohlíčky nám nahřál v troubě a ještě nachystal Tatranku na cestu. „Riši, já tady chci zůstat!“
Po sedmé hodině nás opouští s tím, že musí do práce, my ať zůstaneme jak dlouho chceme. Už od TA Andrea a Ondry přemýšlím jak je možné, že někteří lidi hodní jsou a jiní ne…
Dneska už nás nečeká nic náročného. Dvanáct kilometrů do Velkého Poříčí. Nejdříve do kopce, pak už ale víceméně jenom dolů.
Mám radost z toho jak Frank šlape. Moje obavy, že bude celý život na vodítku, protože při první příležitosti zdrhne, se naštěstí nenaplnily. Ale taky asi jenom proto, že jsme žádnou srnku nebo zajíce, který by před ním rychle vyběhl, nepotkali. Díky tomu šlapal jako hodinky, z cest nikam neodbíhal a pořád si nás hlídal.
Akorát na téhle etapě, kousek za vesnicí Pstrążna zbystřil kočku a rozběhl se za ní. Naštěstí mu utekla na strom, takže na moje asi čtvrté zavolání nakonec přišel a ťapali jsme dál. Asi o kilometr později jsme u kapličky dali tak dvacetiminutovou pauzu a když jsme se rozešli, Frank začal kulhat na pravou přední nožku. Chudák. Nic dramatického, ale já hned ze všeho dělám velblouda.
Ať už má natažený sval nebo unavené klouby, nechtěla jsem, aby se mu to zhoršilo, a tak jsme se rozhodli, že ho poneseme. Naštěstí má jen něco pod osm kilo, tak to nebylo tak hrozné, ale moc se mu to nelíbílo. Tak jsem ho umístila Ríšovi na batoh a šlapali jsme tak poměrně hezky až do cíle. Zbývaly už jen čtyři kilometry. To dáme.
Je to dřina. Jdeme po silnici, je přes třicet stupňů, ale chybí málo a budeme v cíli.
V půl jedné jsem ve Velkém Poříčí na nádraží, odkud nám za dvacet minut odjížděl vlak do Trutnova. Tam máme auto, bohužel jen mou neklimatizovanou herku, ale do Pardubic nás všechny dovezla a přežili jsme to.
Jak jsem byla minulý týden v Rychlebkách, jsem už trochu rozchozená a na batoh na zádech trochu zvyklá.
Riška ten bude odpočívat minimálně dva dny a Frank odhaduju bude tak někdy v pondělí v pohodě. Uvidíme. Každopádně oba šlapali krásně a těším se na náš další společný výšlap, zdá se, že bude do Orlických hor.
Vzdálenost: 13,46 km
↑ 351 m ↓ 449 m
SHRNUTÍ:
Našlapali jsme celkem 110,97 km. Do kopce jsme vystoupali 3.402 m a z kopce jsme sešli 3.419 m.
Úsek přes Broumovské stěny jsme si nakonec zkrátili o 5 km.
Místo, kam se chci vrátit: Adršpašské a Teplické skály.
Místo, kam se vrátit nechci, ale asi musím: Broumovské stěny (těch 5 km jednou dojdu).
POUČENÍ:
Doplnit si lékárničku pro pejska o Smectu.
Vylepšit pro Franka stravování a doplňování tuků. V případě průjmu se pak moje škvarky úplně nehodí🤔
Nepřetěžovat ho.
Seznam věcí:
stan + tyvek + nafukovačka + spacák
hůlky + návleky na boty
lékárnička (spíš pro psa, než pro mě) + botičky na tlapky (kdo je připraven, není překvapen)
ešus + vařič + hrnek + příbor + nožík + kartuš (ta teda zůstala doma, ale třetí den už byla v batohu)
powerbanka + kabely + adaptér
oblečení na spaní (legíny, triko s dlouhým rukávem) + mikina + triko s dlouhým rukávem + náhradní triko
malý ručník + velký ručník + základní hygienické potřeby (příště určitě beru deodorant, gramy negramy)
žrádlo pro psa + pamlsky
Stezkařský deník + tužku + peníze a doklady
Jitulko, parádní povídání. Úplně mě to nalákalo a o podzimních prázdninách vyrážíme zase směr Adršpach. Ale nebude to Stezka, nevadí. Já si ty chybějící úseky někdy dojdu. Jste všichni tři skvělí. A vyprávění mě moc baví.
Já zjišťuji, resp. učím se, že cesta je cíl a jaký si to uděláš takový to máš 😘
Já jsem z tebe v šoku, kde se v tobě bere ta spisovatelka.
Jste úžasní.