Když jsem se občas na Facebooku setkala s příspěvkem, který mluvil o závislosti na Stezce Českem, hodně jsem se tomu divila a trochu si i ťukala na čelo, co je to za blbost.
A ejhle. Už to mám taky. A tak po týdenní pauze zase vyrážím, tentokrát s Irenou, moji spolužačkou z vejšky. Osm let takhle nikde nebyla, tak uvidíme, jak jí to pošlape.
Den 1. – středa 7. 8. 2024
Na start etapy do Budišova nad Budišovkou se dostáváme hravě. Kupodivu to všechno jednou zase klape. Irča vyrazila z Litoměřic, já se k ní v Pardubicích přidala a v jednu hodinu jsme byly na startu, ale vyrazily až ve dvě, polívčička musí být.
Podbeskydí je, minimálně takhle ze začátku, krásná etapa na rozchození. Rovinka, pohoda, kilometry ubíhají. Irča má přání zkusit si spát u Trail Angela, tak se ji to pokusím splnit, ale také to záleží na ní, první TA je až v Dobešově, což je 26 km. Normálně to není problém ujít, ale tím, že startujeme až takhle odpoledne, je času o dost méně.
Balerův větrný mlýn – nejlepší co je na této etapě k vidění.
V půl paté jsme na Spálovském mlýně. Pivo, svačina a jdeme dál. K TA je to ještě 12 km, ale jde se víceméně po rovince a tak to docela ubíhá. Píšeme Filipovi, že dorazíme, jestli nás ubytuje. Ano, ale…
Má dnes rodinnou oslavu, takže žádná sprcha, kvůli čemu tam jdeme, žádný pokec. Tak přemýšlíme, jestli spěchat nebo spát někde, kam dojdeme. Necháváme to otevřený a pokračujeme.
Šlape se nám dobře a tak chvilku po osmé přicházíme do Dobešova k Trail Angel Filip. Přivítal nás sympatický chlapík s lednicí naplněnou piv (něco pro nás dvě🤗), toaletou a místem na spaní. Co víc si přát. Sprcha je dobrá věc, ale ten první den se to ještě vydržet dá.
Stavíme stan a pak usedáme do přístřešku vedle baráku k večeři. Už byla skoro tam, když kolem prošli dva Stezkaři. Oproti nám mladí kluci, kteří si k nám přisedli a dlouho s námi žvanili. Na můj vkus dost dlouho. Na cestách jsem zvyklá chodit spát klidně i v devět. Takhle bylo půl dvanácté a já ve spacáku teprve dopisu deník. Ale byl to příjemně strávený večer. Jeden z borců byl dokonce z Pardubic. Svět je malý.
Ušly jsme dnes 26 km a moc se nám to líbilo. Na noc hlásí déšť, tak uvidíme, jak se tentokrát meteorologové trefí. Já už se na předpovědi nedívám…
Den 2. – čtvrtek 8. 9. 2024
Irča se budí až v půl osmé, spala jako miminko, a já se musím naučit, že když nejdu sama, je to všechno trošku jinak než jak jsem zvyklá nebo než jak bych chtěla.
V noci trošku pršelo, stan je ale ráno suchý, tak balíme harampádí a po snídani vyrážíme. Trochu nás mrzí, že jsme se nestihly seznámit s TA Filip, který se jevil jako sympatický mladík, ale měl oslavu a tak se nám nemohl věnovat. Nicméně i přesto nám ráno nachystal horkou vodu a nějakou tu tyčku na cestu. Poděkovaly jsme, ale nic si nevzaly. Máme v batohu dost svých zásob.
Dnešní Irenčino přání je spát na hradě ve Starém Jičíně. V dokumentu Stezka Českem s Mirkem Vladykou kastelán tohoto hradu řekl, že když se mu někdo ozve a je ta správná konstelace hvězd, nejsou erupce na Slunci apod., tak se na hradě dá vyspat ve věži. Jinak je stanování a bivakování na hradě zakázané. Tak mu píšeme sms a čekáme, co se stane.
Kousek za obcí Dobešov jsme udělaly chybu a sešly ze Stezky. Všimla jsem si toho až někdy po kilometru. Vracet se nám nechtělo, tak se jdeme zkusit na ni napojit zkratkou přes pole. Jenže z pole se pak stala trochu džungle, kterou se nám prodírat nechtělo, máme všechno, ale mačety jsme tentokrát nechaly doma, a tak se vracíme zpátky na cestu a přes vysílače a Veselskou rozhlednu přicházíme do Oder.
V Odrách jdeme do první hospody, kterou potkáváme. Na polívku do restaurace Dělnický dům. Doporučuji 👍
Přes zámecký park se pak dostáváme na místo, které známe z dokumentu České televize, do parku se sochami Stalina a Gottwalda, který místní historik trošku „vylepšil“.
Velice chválíme umělecké ztvárnění a to, že historie by neměla být zapomenuta.
Dnes je velký vedro a dost dusno. Já jsem s tím docela v pohodě, Irča začíná trochu trpět. Navíc se jde hodně po silnici a to ani není moc pěkné.
Potraviny ve Vrážném, které jsou na trase stezky, mají dnes zavřeno (dovolená), ale místní dobrák nás posílá o pár set metrů dál, že je prý ve vsi ještě jeden obchod. Opět chválím Vietnamce, že k nám do Čech přišli a otevřeli zde tolik obchůdků.
Dáváme si pivo a svačinu. Cesta odtud pokračuje po cyklostezce. To v tomhle počasí není to pravé ořechové, ale podél cesty jsou vysazené švestky a ty bodnou. V Jeseníku nad Odrou se osvěžujeme kyselkou, já teda jen tak sporadicky, Irena si ji stačí do flašek a bere rovnou dva litry. Já po návštěvě Karlových Varů a ochutnání všech pramenů co tam jsou, jsem už maličko opatrná.
Nicméně musíme ťapat, od západu se ženou mraky a vypadá to na velkou bouřku. Přes louky šup do Bernartic a rovnou do hospody. Pršet začalo do 15 min po usednutí. Tak to nám vyšlo pěkně. Ale prší dlouho a hodně. Zvažujeme možnosti. Na hrad nemá smysl chodit, kastelán se nám ozval, ale dnes na hradě nespí, tak si musíme najít jiné místečko. Kousek od hospody je TA David, já bych tam zašla, nabízí totiž i místo pod střechou, když je škaredě, ale nakonec ho taky zavrhujeme a v půl sedmé oblékáme ponča a jdeme dál s tím, že dojdeme až za Starý Jičín, ještě 5 km k oční studánce. Irče už se moc nechce, ale řekla si, že se hecne.
Ve Starém Jičíně se už začalo dost stmívat a taky pršet. Procházíme okolo koupaliště a fotbalového hřiště. Místního pejskaře se dotazujeme, zda má pocit, že by někomu mohlo vadit, když si tam postavíme stan. Myslí si, že ne a ještě vymyslel, ať jdeme klidně na tribunu a spíme na lavičkách pod střechou. To je nápad! Nakonec jsme vybraly betonový plácek u občerstvení a vybalujeme karimatky a spacáky. Místní bazén já napájen pitnou kyselkou (někdo si to kupuje balené v petkách domů, tady se v tom zadarmo koupou) a tak se jdeme i umýt. Dokonce i já jsem do toho vlezla a to už bylo chvilku před devátou a nesvítilo sluníčko. A ještě se mi to i líbilo.
Úplně klidná spát nejdu, ale nějak to dopadne. Snad nebude moc zima a nikdo na nás nepřijde.
Ušly jsme 28 km.
Den 3. – pátek 9. 9. 2024
V noci mi bylo trochu chladno, měla jsem s sebou jen takový letní spacáček, akorát tak do stanu, ale ne pod širák. Navíc jsme ležely trochu v průvanu, ale zakryla jsem se pončem a bylo mi dobře. V noci opět pršelo, ale ráno nás už vítalo sluníčko.
Irča se budí s bolestí kolene. To je trochu horší, ale bere Ibalgin a moje hůlky a myslí si, že to do cíle zvládne dojít. To je dobře. Je to silná žena, která by uzvedla celý svět, bylo-li by potřeba.
Na posledních deset kilometrů vyrážíme v půl deváté. Zase rovinka a víceméně nuda a nic zajímavého. V Hodslavicích jsme v půl dvanácté a za dvacet minut už sedíme v autobuse, který nás doveze k vlaku a ten domů.
Dneska deset kilometrů.
Shrnutí:
◉ etapu dosud hodnotím jako nejmíň zajímavou
◉ etapa je to jednoduchá, zvládne ji i nerozchozená maminka s dvěma malými dětmi (které ale musí nechat doma 🙂
◉ netřeba brát příliš mnoho jídla a vody, zde je dost všeho
◉ díky Irčo, že jsi to se mnou zvládla. Tak zase za rok 💪👏🙇♀️
Moc pěkně popsaná Stezka,to mám hned chuť vyrazit.