Alternativní trasa Nejsevernější bod ČR

V 10:39 jsem na startu v Jetřichovicích. Oficiální start etapy je Purkartický les, asi dva km do kopce. Z jízdy busem se mi neudělalo úplně nejlíp a tak šlapání a ještě rovnou do kopce není úplně to, co potřebuju, navíc je hrozný vedro.

Vystupují na Mariinu vyhlídku. Jsem na začátku,
plná sil, takže zatím je povinnost nic nevynechat,
být všude, co když bych náhodou o něco přišla …

Za dvě hodiny mám 6 km. Úplně rychlý tempo to není, takhle spíš to, co mám dnes v plánu trochu ujít nepůjde než jo, ale jak jsem si předsevzala: neplánuju. Kam dojdu, tam budu spát. Dávám oběd v restauraci Tokáň, víc hospod dneska nepotkám a vydávám se dál. Jde se po vrstevnici, takže kilometry rázem začínají ubíhat. Jde se mi moc pěkně, rovinky a široký cesty mě moc baví.
U Panenské jedle, což je 4 km od restaurace, ´potkávám Stezkaře Milana z Liberce, který se ke mně připojuje a dál jdeme spolu. Ačkoliv jsem chtěla jít sama, začínám se učit, že nesmím všechno tak moc hrotit a být otevřená tomu co přichází.
Cesta je krásná, baví mě to, ale taky trochu začíná pršet. Nasazujeme ponča, máme je úplně stejný. To je znamení, žádná náhoda.
Po dešti přichází sluníčko, odhazujeme svá počna v dál a v potoce nabíráme vodu. Žádný filtr nemám, ale vody jen na této etapě hrozně málo a já mám strach. Nechávám si ji jako nejhorší možnou variantu.

U Mikulášovic se rozhoduju, zda jít do vesnice spát do hotelu nebo s Milanem pokračovat směr rozhledna Tanečnice. V rámci šetření jdu na Tanečnici.
Poslední 4 km se modlím, aby měli ještě otevřeno, dala bych si pivo.
Přání splněno a ještě měli i jídlo. No paráda. Tady dneska zůstávám. Tady se mi líbí. Už tu knihu Jak si správně přát, kterou mimochodem zmínil i Milan, asi číst nemusím 🙂
Stan se mi stavět nechce, stejně se bojím zvuků lesa, a tak mě při dopíjení piva a pohledu na rozhlednu (a po odjezdu obsluhy restaurace), napadá skvělý plán. Spát na rozhledně. Hospodu zamkli, ale rozhlednu ne. Toho se musí využít. Škoda, že jsem si dala dvě piva a že v noci asi budu potřebovat na záchod, protože to mám 116 schodů, ale spaní budu mít jako princezna.

Ve Vilémově si zacházím 568 m + ještě cesta zpátky. To je dost na to, co mě dneska čeká, ale čerstvé rohlíky k snídani za to rozhodně stojí. Taky jsem neměla jistotu, že obchod bude mít otevřeno, přece jenom je to zapadlá vesnice daleko na severu, ale díky všem bohům za Vietnamce. Ještě že je máme. Otevřeno mají denně, už od půl sedmé a v obchodě jsem našla všechno, na co jsem měla chuť.

Snídám v nedalekém altánku na dětském hřišti, což se hodí, protože pořád prší.

Taky přemýšlím, že dál pojedu na koňovi… 😀

S Milanem jdu až do Lobendavy, kde se koná Annenská pouť, my ale jdeme rovnou do hospody, která je na dnešní trase jedinou možnou. A volba to byla správná. Dávám kofolu a vynikající česnečku. Milan se zdržuje dýl, tak mizím, chci jít chvíli sama. Nicméně osud tomu chtěl jinak. Špatně jsem odbočila, patnáct set metrů jsem si zašla a co se nestalo, u nejsevernější knihobudky ve vesnici Severní opět doháním Milana. Tentokrát mu ale jen mávám a mažu dál, mám toho před sebou hodně.

V půl druhé jsem u nejsevernějšího bodu ČR. Docela dobrý místo, ale určitě se sem vracet nebudu. Mám už 22 km za sebou a do kempu do Šluknova, který jsem si na dnešní den vybrala, mi zbývá ještě 16. To je dost.

Za dnešek byla největší dřina přejít celý Šluknov až do kempu, který je na samém konci. Přicházím tam v šest hodin. Kemp je holandský a jsou zde jen Holaňdani a Němci. Češka jsem jediná. Ten, kdo staví stan taky jediná. Paní na recepci se dokonce musela podívat do speciálního ceníku kolik si má naúčtovat, protože takovýhle hikeři nejsou úplně běžní a tak si to nepamatuje.
Stavím stan, jdu do sprchy (paráda), večeřím (nakoupeno v nedalekém Penny) a dopisuju deník. Pak začíná pršet, tak šup do stanu. Spát se mi ale moc nechce. Ještě v deset jsem vzhůru a koukám do mobilu. Ale ráno chci vstávat brzo, ať v klidu stihnu vlak z Chřibské, tak všechno vypínám a snažím se za zvuku deště usnout.

Šlapu si to poměrně svižně. V jednom přístřešku, kterých je na českoněmeckých hranicích víc než dost (což je taky zajímavý, když člověk potřebuje místo na spaní nenajde skoro nic, ale takhle ve tři odpoledne jich je na výběr rovnou několik skoro desítek) potkávám Lídu, Stezkařku, která na mě z dálky volá, jestli náhodou neznám Andreu Markovou. Chvíli mi trvalo, než mi seplo, že ano. To je ale náhodička. Andrea byla Trail Angel na páté etapě Stezky Českem, u které jsem strávila noc. Lída si s ní zrovna psala (tak se dozvěděla o mě, Andrea ví všechno 🙂 ), tak jsme pro ni udělaly jednu fotku a mažu dál, mám na spěch. To je takovej můj životní úděl. Už je to ale dřina.

Jdu v ponču, na nohu mi kape voda ze stanu, který jsem mokrý narvala do boční kapsy. Tohle jsem už zažila na přechodu Alta Via 1 a hrozně mě to kapání rozčilovalo, ale zatím jsem nevymysela lepší místo, kam durch mokrý stan strčit.

Prší celé dopoledne, venku se sešeřilo, moc mě to nebaví. Další pokušení nastává v Brtníkách. Zase jdu kolem vlakové zastávky, tentokrát dokonce i vidím přijíždět vlak. Ale ne, teď žertuju. Nenapadlo by mě to takhle vzdát jenom kvůli dešti. Naštěstí ani není zima a ten déšť taky není nijak vydatný.

Na rozhledně Vlčí hora, kam jsem musela vylézt, protože Stezka tama vede, ačkoliv by se to dalo obejít, čímž i zkrátit, si říkám, že rozhleden a vyhlídek už mám letos plné zuby. Zvlášť když tam není kiosek a není vidět na deset metrů. Jdu dál. V Krásných Bukách míjím místo, kde vždycky jako support parkuji na Wintermana, tak vzpomínám a jsem zvědavá, jestli se i letos zúčastníme. To je ale jiný příběh…, co Richard Beňo? Natrénuješ?

Míjím samoobslužný lesní bar. Taková místa mám ráda a líbí se mi, kolik už jich po republice je. Tenhle je úplně vymazlej. Nápoje všeho druhu, polévka, muffiny, tatranky. Krásné posezení, škoda že prší. Být hezky a být tady s někým, zůstanu mnohem dýl. Takhle si dávám polívku, umyju po sobě talíř, zaplatím do kasičky a jdu dál.