Moje první etapa Stezky Českem.
Tak jako spousta lidí v republice, i já jsem shlídla každý díl čtvrtečního putování po Stezce Českem s Mirkem Vladykou. Sice to nebylo poprvé, kdy jsem o Stezce slyšela, nicméně tentokrát mě zlákala a doufám, že se mi jednou podaří projít celá.
Ale začnu postupně.
Poprvé se chystám na túru přes noc spolu se svým pejskem Frankem. Frank je Jack Russell teriér a v červnu 2024 mu je 15 měsíců. Natrénováno už trochu má z jednodenních výletů po Krkonoších, kdy si ale přes noc odpočinul na hotelu, v pěkně měkké posteli. Na Rychlebky se chystám se stanem. Zkusili jsme si v něm spát jednou nanečisto, docela to šlo, tak věřím a doufám, že to zvládneme.
Protože nás na Stezce čeká spousta poprvé, rozhodla jsem se začít nejkratší možnou variantou a tou je etapa číslo 10 – Rychlebské hory, jejíž oficiální délka je 36,5 km. Ale nepůjdeme s Frankem úplně sami. Beru s sebou mámu, Frankovu „babičku“, která takovýhle přechod s plnou polní půjde úplně poprvé, ačkoliv má zkušenosti z přechodu Vysokých Tater po Tatranské magistrále ze srpna 2022.
Více zde: http://macestazmesta.cz/category/vysoke-tatry/
Den první – pátek, 28. 6. 2024
Vyrážím z Pardubic vlakem do Zábřehu, kde nasedám k mámě do auta a pokračujeme do Horní Lipová. Auto necháváme na parkovišti a ve 12:02 vycházíme. Hned z počátku musím trochu upravit mámin batoh, protože doma našla nějakou mou starou krosnu z dob skautských výprav a ta je už hodně retro a ne úplně funkční. Tak batoh má něco přes 25 let, ale na zkoušku a na dva dny se to myslím zvládne.
Začínáme na modré turistické značce a jdeme po ní až na Tři studánky, kde se dáváme na žlutou, po které dojdeme na začátek etapy, kterou je Smrk – hraničník.
Historický okamžik přichází na místě zvaném Dolní Dolina. Zde Franka pouštím z vodítka, úplně na volno, dokonce i bez stopovačky, kterou by tahal za sebou, jak byl doposud zvyklý. Je to životní průlom. Na volno se ho totiž pouštět bojím, protože při prvním setkání se srnkou či zajícem, vezme roha a zdrhne. Tak uvidíme za jak dlouho někoho takového potkáme a co se stane.
Ty hůlky, to je mámino vylepšení, ne moje. Opakuji. Toto je mámimo vylepšení 🙂
Oběd máme v plánu v útulně Mates. Asi minutu před touto přestávkou začíná pršet a když už jsme všichni schovaní, přišla rychlá průtrž mračen.
Jsem docela ráda, že nás to zastihlo ještě takhle pěkně, načasovaně. Já jsem totiž vyrazila bez čehokoliv nepromokavého. Původně zcela záměrně, ale ještě ráno jsem se rozhodla, že si nakonec to pončo vezmu, ale nemohla jsem ho najít, tak jsem se tedy rozhodla držet původního plánu a jít bez něj.
Nedávno jsem totiž poslouchala podcast „Život na treku“, kde Pavlína Adam vyprávěla o svém putování po Great Himalaya Trail, a řekla jsem si, že když ona zvládla přes den jít v mokrém oblečení, spát v suchém a ráno se zase převléct do toho mokrého a takhle kráčet v úplně jiné nadmořské výšce než půjdu já, tak to ty dva dny nějak přežiju.
No můžu říct, že když by mě ten déšt chytnul jinde a zmokla bych úplně až na kost, nelíbilo by se mi to. Přežila bych, ale šťastná bych nebyla. Takže díky, že to dopadlo takhle pěkně. Zřejmě první varování: „Jestli ještě jednou půjdeš do hor bez ponča…..“ 😀
Po dešti se udělalo trochu líp, jinak je totiž vedro, určitě přes 30 stupňů. Vycházíme až na samotný vrchol Smrku, což je sice zacházka, ale jen krátká. Jestli za to stojí si nemyslím, ale na vrcholu je keška, což se moc líbilo mámě a máme i odškrtnutý nejvyšší vrchol Rychlebských hor, vystoupali jsme do výšky 1127 m n.m., ale žádný výhled z něj není. Je to jen označený strom v lese. Smrk.
Ze Smrku pokračujeme podél hranic po žluté a jde se nám pěkně. Tohle je opravdu moc pěkný úsek Stezky. Podél cesty potkáváme patníky označující státní hranici a moc se mi líbí turistické značení. Poláci mají značky na své straně cesty, ty jsou zelené, naše žluté jsou a vpravo.
Poslední, dnes již čtvrtou kešku, nacházíme na Kovadlině, kde potkáváme i partu polských turistů. Jinak jsme dnes potkali 3 cyklisty a 4 lidi na Smrku, toť vše.
Cílem naší dnešní cesty je Pramen pod Stráží, kousek od Špičáku. Protože se ale kromě zimy bojím ještě žízně (a pavouků, tmy atd.), sbíhám z cesty pro zásobu vody už k prameni Peklo. Protože co když náhodou ten pramen pod Stráží z nějakého důvodu nepoteče. Takhle mám stopro jistotu, že bude co pít, z čeho vařit polívka a ráno čaj. Jsem v klidu a valíme dál.
K přístřešku u Pramene pod Stráží jsme došli v půl sedmé a už zdálky bylo slyšet, že tam sami spát nebude. Na místě už je asi 6 chlapů, jedna žena a auto. Opékají špekáčky, pijou pivo a s tím, že si tam postavíme stan, nemají naštěstí žádný problém. Sami budou spát v boudě, kterou si nějak dokázali zarezervovat a měli od ní klíče. Kdo umí, ten umí.
My jdeme kousek od nich, stavíme stan a vaříme čínskou polívku k večeři. Ušli jsme 19 km a Frank usíná hned, jak vytáhneme spacák. Mámě za odměnu za první část etapy, kterou ušla bez mrčení, vlastně úplně v pohodě, vytahuji 2 dcl slivovice s tím, že to máme dohromady a zítra je taky den 😀
Sami se do stanu odebíráme v devět večer, ale usnout se nám moc nedaří. Chlapi dělají trochu hluk, ale to mi úplně nevadí. Spíš mi pořád hlava ještě šlape po Stezce a taky se mi hlavou honí všelijaké katastrofické scénáře, co všechno může parta chlapů (ta paní odjela pryč tím autem právě okolo deváté hodiny) vymyslet, když mají popito a kousek od sebe dvě ženský. Musím ty podcasty typu „Opravdové zločiny“ přestat poslouchat. Nevědomost je sladká.
Ještě když jsou chlapi vzhůru se z lese začne ozývat štěkání. Nevím jakého zvířete, každopádně mu Frank dává najevo, že o něm ví a že on je v tomhle lese taky. Jsem ráda, že chlapi ještě nespí a že je Frankovo štěkání zatím nijak zvlášť neruší.
Narozdíl od solárního panelu, ale o tom až zítra.
Vzdálenosts: 19.40 km
Čas: 7:07:01
Průměrné tempo: 22:01 /km
Celkový výstup: 922 m
Celkový sestup: 638 m
Den druhý – sobota, 29. 6. 2024
Až já jednou ve stanu zažiju noc bez zážitků, prostě lehnout, usnout a ráno se vzbudit, tak to půjdu oslavit. Ta dnešní noc opět nebyla z těch nejlepších. Po štěkání asi lišky (to si mysleli ti chlapi z chaty, srnci prý takhle vysoko nežijí. No nevím, ale chci tomu věřit už jen proto, že nehrozí Frankův úprk za nimi), si mě Frank v půl třetí vzbudil s tím, že je asi odpočatý a chtěl by mi kousat do rukou. Značnou dobu jsem se ho snažila zklidnit, pak i máma. Podařilo se, ale ještě jsme musely znovu uspat samy sebe a to trvalo dost dlouho. Pak si to kolem stanu promenádovala kvákající žába. Něco pro Franka. Střídavě přelézal z mámy na mě, asi kdo máme lepší nafukovačku, takže jsme se nikdo z nás nevyspali nejlíp, ale určitě by to mohlo být horší. Vlastně jsem se bála toho, že to bude horší, že bude víc štěkat, takže s dnešní nocí jsem vlastně spokojená. Celý tento odstavec tedy byl jen zbytečným nářkem.
Skutečný budíček a výlez ze stanu je v půl sedmé. Chlapi už jsou vzhůru, skoro sbalení, přesto my odcházíme dřív. Při balení stanu a batůžků jsem uvařila jen čaj s tím, že snídani si dáme na hezčím místě, někde kde bude svítit sluníčko, abychom si pomocí solárního panelu mohly dobít telefon a hodinky.
Solární panel je taky kapitola sama pro sebe. Záměrně jsem si nevzala powerbanku, protože jsem chtěla vyzkoušet solární panel, který jsem si nechala koupit v roce 2022 k Vánocům a ještě jsem ho neměla možnost využít v terénu.
Napsala jsem si o něj Ježíškovi, abych vůbec nebyla závislá na chatách nebo restauracích, kde by se všechna elektronika dala dobít. To mě třeba na Alta Via 1 dost vadilo. Být někde déle než chci jenom proto, že potřebuju nabít telefon.
Na to, že panel nebyl zrovna z nejlevnějších, mě dost zklamal. Nabíjí jen když svítí úplně hodně a přímé slunce a ve skutečnosti nabije maximálně hodinky. Nabití telefonu trvá velmi dlouhou dobu a tak dlouho se nám nikde čekat nechtělo. Jednalo by se o hodiny a hodiny. Za nějakou půlhodinu se baterie zvýšila o 2 %, takže výsledek je takovej, že telefony jsou vybité a do příště nevím, jestli má cenu panel nosit. Resp. vím. Nemá. Funguje jen u nás na zahradě. Zlaté powerbanky. Sice jsou těžké, zato však funkční.
Snídani si tedy dáváme po hodně chůze na Hraničkách, kde se nám moc líbí. Další přestávku chceme až u Lesního baru, na který se těšíme od začátku plánování této cesty. Takže skoro týden. Fotky na mapy.cz i záběry ČT ze Stezky Českem jsou lákavé a moc se těšíme na vychlazené pivo. Máma skoro běží. Dnes je totiž zase velký vedro, ale protože cesta jde střídavě lesem a na slunci, není to tak zlé, ale pivo rozhodně bodne.
(Frank nemá houpačky rád. Nebo nemá rád, když se někdo houpe).
Lesní bar nás zklamal. Máma se na fotce dost přetvařuje. Uvnitř si tajně brečí a chce jít domů.
Bar je téměř vyprodaný. V korýtku potoka zbývají poslední čtyři limonády a toť vše. Žádné pivo, natož potok plný piva 🙁
Schválně se mrkněte na mapy.cz na Lesní bar Stříbrný pramen:
Jsme smutné, nicméně místo je to pěkné, být plné, tak je to ráj na zemi 🙂
Jak jsme se později dozvěděly, naplněný bývá často, ale Poláci ho mají za cíl jednodenních výletů, takže když se tam nahrne skupinka o dvaceti lidech, je prostě všechno rychle pryč. Snad budete mít větší štěstí.
Zklamaní z absence piva spěcháme do Travné, kde je restaurace U Oravců. A má otevřeno! Dáváme i oběd (ačkoliv pivo je přednější) a necháváme sebe i pejska trochu odpočinout. Taky pochopitelně dobíjíme telefony, což dobu v restauraci dost prodlužuje. Útratu však nikoliv nutně.
Odtud se už pak těšíme na Borůvkovou horu, o které víme, že je tam kiosek (jak jinak než s pivem, snad bude otevřený) a tak nás po 4,5km stoupání opět bude čekat studené osvěžení.
Borůvková hora je krásné místo. Sem se klidně budu chtít jednou vrátit. Zůstáváme zde více jak přes hodinu. Abychom toho neměly málo, stoupáme ještě i na rozhlednu se 155 schody odkud se naskýtá pěkný výhled. Aspoň že tak. Jsou rozhledny, na které je zbytečné chodit, ale tahle mezi ně teda nepatří.
Desátá etapa Stezky Českem končí v obci Bílá Voda a z Borůvkové hory to je už jen 8 km. A celé z kopce, takže není kam spěchat, za nějaké dvě hodiny budeme v cíli.
Ale musím uznat, že ačkoliv z kopce, už toho mám plné kecky. Pejsek stále poslouchá a pěkně ťape, žádná srnka na obzoru, takže konečně zažívá absolutní svobodu. To mě na celé cestě potěšilo nejvíc. Dokonce jsem si i zvykla na to, že ho třeba půl minuty vůbec nevidím. Ale jakmile na něj zavolám nebo zapískám, přiběhne zpátky nebo počká. Pašák můj 😘
V útulně v Bílé Vodě máme v nohách 28 kilometrů. Uf. Klobouk dolů před Frankovýma kratičkýma nožkama a tím, že naběhal určitě tak ještě o 2 km víc. Na dnešní noc jsem vybrala útulnu na okraji obce. Vedle ní je i rybníček, což je příjemné osvěžení po velmi horkém dni a člověku se do spacáku jde po koupeli rozhodně lépe než bez ní.
Na dnešní noc jsem vybrala útulnu na okraji obce. Vedle ní je i rybníček, což je příjemné osvěžení po velmi horkém dni a člověku se do spacáku jde po koupeli rozhodně lépe než bez ní.
Nicméně to bylo něco pro Franka, velkého milovníka vody. Ne nadarmo jsem ho už jednou přejmenoval na Jack Russell Vodní Terieér.
Zase byl problém ho z té nádrže dostat a když se to podařilo, tak štěkal, že tam chce zpátky. Ale já úplně nechci mokrého pejska ve spacáku 🙂
V útulně samotné jsme v horním patře sami, dole si ustlali tři lidi a v blízkém okolí je určitě více jak 10 dalších. Po večeři, opět v podobě čínské polévky, tentokrát i s kusem lovečáku, se zase okolo deváté chytáme zalehnout. Uvidíme, jaká bude noc, zda se tady Frankovi bude líbit.
Vzdálenost: 28.16 km
Čas: 11:05:43
Průměrné tempo 23:38 /km
Celkový výstup: 865 m
Celkový sestup: 1318 m
Den třetí – neděle 30. 6. 2024
Noc byla perfektní. Jak by ne, když nebyla ve stanu. Frank spal jako zabitý a mně bylo teplo, takže jsem se v noci dokonce i svlékala. Ráno zhruba hodinu s Frankem blbnu ve vodě, ve smyslu toho, že mu házím klacky a on mi je z vody nosí na souš. Blázen. Myslím, že tak kilometr naplaval. Naštěstí ho dneska už nečeká žádný dlouhý pochod.
V devět hodin a deset minut nasedáme do autobusu a jedeme do Lipová Lázně – jeskyně, odkud jdeme pěšky do Horní Lipové k autu. Je to jen 6,5 km, takže pohoda. Akorát že strašně fouká, což na louce není příjemné a v lese zase bezpečné.
V poledne jsme u auta. Naštěstí tam je a Frank do něj zalézá snad poprvé v životě úplně rád. Nicméně popojíždíme jen kousíček, stavíme v první hospodě na oběd a pak už frčíme do Zábřehu, odkud ve 14:14 jedeme vlakem do Pardubic.
Shrnutí:
Výlet to byl perfektní. Délka pro začátek úplně stačila, v neděli už by se mi nechtělo jít dalších 20 km, ale ne že bychom je neušli.
Frank dostává medaili za to, že nezdrhnul, máma za to, že to ušla a já za organizaci a snahu o klidné nervy 😀
Seznam věcí:
stan + tyvek
nafukovačka+spacák
hůlky + návleky na boty
lékárnička (spíš pro psa, než pro mě) + botičky na tlapky (kdo je připraven, není překvapen)
ešus + vařič + hrnek + příbor + nožík + 2 dcl slivovice (překvapení pro mámu, aby se jí dobře spalo)
solární panel+kabely+adaptér
oblečení na spaní (legíny, triko s dlouhým rukávem) + mikina
malý ručník + základní hygienické potřeby
žrádlo pro psa + pamlsky
Stezkařský deník + tužku + peníze a doklady