Z Tatranské Lomnice přes Zelené pleso na Skalnatou chatu (9.8.2022)
Už v 7:40 jsme seděli nasnídané v autobuse, který nás vezl do Tatranské Lomnice, odkud máme v plánu náš přechod začít. Cesta stojí jen 0,6 euro a jsme na místě asi za 8 minut. Nasazujeme batohy a po zelené, později po žluté a ještě později po modré turistické značce se vydáváme směr chata pri Zelenom plese.
Auto jsme nechali zaparkované u penzionu na celý 4 dny.
Jdeme krásnou dolinou Kežmarskej Bielej vody. Je zde poměrně dost lidí, jednodenních turistů, batůžkářů, pejskařů. Počasí není nejlepší co se výhledů týče, ale možná lepší než úplný vedro.
Na chatu pri Zelenom plese jsme se dostali před polednem. Vzhledem k počasí vyměňujeme pivo za čaj. To jsme to dopracovaly 🙂 Nicméně je moc dobrej, horské bylinky. Chvilku sedíme i uvnitř v chatě, abychom se ohřály a svačíme. Původní plán byl vystoupat odtud na Jahňačí štít, ale je to ještě 2 hodiny nahoru i dolů a navíc kvůli mrakům ani není vidět vrchol, tak tuto variantu zavrhujeme. Nechceme trhat rekordy a musím mámu trochu šetřit 😀 Přece jenom na Skalnaté pleso je ještě 2,5 hodiny.
Chata pri Zelenom plese je moc hezká, není zde signál, takže ani kešky, jejichž hledání máma trochu propadla, jsme nemohly hledat. A to víme, že zde jedna je, ale nemáme žádné konkrétní informace, kde hledat. Nicméně jsme ale při odchodu zažily lepší zážitek, na chatu se přišla podívat liška. Moc se nebála, tak buď byla ochočená nebo měla vzteklinu. Lákalo mě si ji pohladit a dát ji trochu chleba, ale odolala jsem.
Od Zeleného plesa se stoupá po Tatranské magistrále přes jeden těžší, techničtější úsek na Velkou Svišťovku (2 037 m n.m.). Kvůli řetězům a lidem co v protisměru sestupovali se tam vytvořila trochu zácpa a protože se mi nechtělo nečekat, než všichni slezou, zvlášť ti, co jsou v horách zřejmě poprvé a z mini ferraty jsou trochu nervózní až histeričtí, jdeme trochu víc vpravo a tento úsek zvládáme překonat i bez pomocných řetězů. Máma umí!
Následovalo ještě trochu stoupání, počasí se horší, oblíkám se. Na Velké Svišťovce nebylo vidět dál jak na 50 metrů, ale byl tam signál, takže stoupáme ještě na úplný vrchol, přes který cesta nevede, ale jen tam keška, tak ji hledáme a nacházíme. Pro mámu asi dosud nejvýše položenou.
Při sestupu jsme pak pozorovali kamzíka. Dva týdny ho vyhlížím na Korsice a ono pak stačí jet do Tater 😀
Na Skalnaté pleso jsme přišly před patnáctou hodinou a hned šly do restaurace na pivo a polívku. Brynzový krém, který se dal vylepšit různými ochucenými oleji byl dokonalý. Pivo bohužel zase Bažant, do toho už vážně nejdu, takže plechovka Heinekena to jistí.
Po občerstvení se přesouváme kousíček níž na Skalnatou chatu, kde máme rezervaci v osmilůžkové izbě. Vybíráme si postele, zatím jsou obsazené jen dvě a pak se vracíme do restaurace na Skalnaté chatě – já na pivo a na Wi-Fi a máma se venku kochá výhledem na hory, na Lomnický štít.
Večer už jen poflakování se po chatě, pivo a brzký spánek.
Po asi půl minutě ležení okolo 20 hodiny se rozrazily dveře a hned se nám představil jakýsi Martin ze Žiliny, že prý je horozolezec a zítra ráno se chystá se synem na Lomničák. Prý jestli chceme, můžeme jít s ním.
Cože? To jako fakt?
Původně jsme měly v plánu jít na Téryho chatu a přes Priečné sedlo na Zbojnickou chatu, kde jsme měli spát.
Ale takováhle nabídka se neodmítá, tak ihned začínáme naše plány předělávat a balit batohy na zítřejší výstup na Lomničák.
Sice mě trochu mrzí, že se opět, jako už v roce 1996, nedostanu na Téryho chatu (to jsem byla ještě malá a tak rodiče šli pouze s bráchou), ale výstup na Lomničák nemá odškrtnutý kde kdo, takže volba je jasná. Téryho chata čekala do teď, tak snad ještě chvíli počká. Vlastně vůbec nevím, proč mě to tam tak láká. No možná se to dozvím, až tam budu.
