3. července
Nejhorší noc ever. Poslední dobou se ráno vzbudím a nadávám na to, jaká noc byla a je zajímavý, že i když ji vyhodnotím jako nejhorší, ta následující ji umí trumfnout.
Už dávno neplatí, že moc nechodíme čůrat. Teda minimálně pro mě to neplatí, dneska jsem byla hned dvakrát. Ráno se budím s bolestí hlavy, záda nic moc, vstávat se mi nechce. V noci mě bolelo břicho, jak jsem se včera přejedla. To bude dneska den. A to jsme si naplánovali ujít i část 12. etapy. No uvidíme.
Nesnídám, jsem pořád přejezená z večeře. Svou bábovku přenechávám Ríšovi. Místo snídaně si dávám ibalgin.
Vyrážíme mírně do kopce, je to pro mě hrozná dřina. Po rovince nebo z kopce to jde, ale do kopce ani trochu. Po deváté hodině už hledám tůňku, kde bych se mohla zchladit. U potoka samozřejmě potkáváme Maxe. Konverzuje s někým v místě, kde potok protíná cestu a ukazuje nám kudy jít. My ale stoupáme nahoru proti proudu, kde nacházíme vhodnou tůňku ke koupání a dobré místo ke svačině, kde nebudeme nikým rušeni. Původně jsem si chtěla namočit i hlavu, tak se dneska cítím. Ale ledová voda mě od toho odradila, tak stačí jen ochladit tělo.
Ke svačině jsme si dali toastový chléb s paštikou a uvařili si kafe. Cítila jsem se teď po ochlazení líp, ale hned v zápětí se ukázalo, že zdání klame a za Ríšou jsem se jen plahočila. Snad poprvé nejdu první. Včera měl podobnou krizi Riška, já to na něm ale nijak zvlášť nepoznala.
Konec 11. etapy podle průvodce byl u Refuge San Petru di Verde, kam jsme se doplahočili před 13 hodinou. Chata křižuje hlavní silnici, takže zde je hodně dayhikerů a taky restaurace. Dáváme si piva a jeden sendvič napůl.
Po krátkém občerstvení pokračujeme dál, tak jak jsme si naplánovali včera a stoupáme část 12. etapy na chatu Refuge de Prati. Je to ještě 5 km s převýšením 500 m. Jsem vyřízená, nemám sílu. Máčím si ručník a chladím si s ním hlavu. Každých 500 metrů stavíme a Ríša mi dává napít. Není možný jak je těchto 500 metrů dlouhých. Nechápu co se mnou je.
Před čtvrtou hodinou jsme konečně na chatě. Zvládla jsem to, ale byla to neskutečná dřina, ačkoliv etapa to byla skoro pro důchodce. Na vhodném místě pro stavbu stanu zahazujeme batohy a jdeme na pivo. Pak teprve stavíme stan, čekáme extrémně dlouhou frontu na sprchu (je studená a jsou zde jenom dvě ačkoli lidí je zde úplně mrtě). Pak pozorujeme v kempu volně se pasoucí koně a krávy.
K večeři vařím špagety s boloňskou omáčkou a klobásou. Popíjíme víno a kocháme se výhledem na moře. Po dlouhé době je zase vidět, tentokrát už západní pobřeží. Cíl se blíží.
Spát jsme šli po 20 hodině, ale usnout se nám moc nedaří.