4. července
Každá noc je tady teda zážitek. Rovné místo se zdá rovné opět jen před ulehnutím. Celou noc se snažíme abychom toho druhého moc neutiskovali. Zajímalo by mě, kolik času z noci spím a kolik bdím. Vidím to tak 50:50.
Ráno se těším, kdy už konečně zazvoní budík, aby to utrpení skončilo. Vstáváme před šestou, budíme se unavení. Už je to dlouhý.
K snídani si dáváme semínkový chleba (příjemná změna) a paštiku. Mňam. Z kempu vyrážíme do kopce, čeká nás převýšení 700 metrů.
Jde mi to ztěžka, ale jdu. Nic mě nebolí, ale nohám se nechce. Po rovince i z kopce to jakž takž jde, ale jakmile se terén trochu zvedne, zpomaluju. Výrazně. Okolo 10 hodiny si dáváme svačinu, chleba s paštikou, kterou už podobně jako klobásy, nemůžeme ani vidět.
Odtud cesta pokračuje ještě chvíli dolů, máme krásné výhledy na moře i do údolí, ale o půl jedenácté začínáme stoupat. Máme před sebou tří kilometrový kopec s převýšením 500 m. Zase volíme strategii, že co 500 metrů pijeme. Dnes je těch 500 metrů ještě o trochu delších než včera. Navrhuji stavět už po 300 metrech, ale jaksi mi to neprochází. Je úmorný vedro.
Vrchol jsme zdolali po hodině a tři čtvrtě. Stále přemýšlíme, zda sloučíme 2 etapy, že bychom ještě šli další 4 hodiny navíc. Na chatu d´Usciolu je to z už jen z kopce, přesto to jde pomalu. Stále jde Riška první, já se plahočím za ním.
Na chatu jsme došli po 13 hodině a rozhodli jsme se, že dál nejdeme. Je to hrozná dřina v tomhle vedru a navíc mi není úplně nejlíp. Jdeme na pivo a připíjíme na ukončenou 12. etapu. Už jen 4 dny do cíle! Už se na to těšíme, ale není to zase tak dlouho zpátky co jsme si říkali, jak nás to tady baví a že se netěšíme, že to jednou skončí. Teď už se těšíme.
Ke svačině si dáváme chleba s rybičkama v konzervě. Nic lepšího jsme v místním krámku neobjevili (klobásu ani paštiku nechceme). Jinak tenhle obchůdek je zvláštní, je tam borec, kterej neumí ani slovo anglicky, má vystavený všechny zásoby, které má, takže se dovnitř vejdou jen 2 další osoby a z regálu se brát nic nedá, protože se tam nedá dosáhout. To zvládá jen ten prodavač, který má nachystaný místa, kam položit ruku, aby se opřel a natáhl se pro to, co člověk zrovna žádá. Ale zase zde má i čerstvé ovoce.
Sedíme u stolů a pozorujeme ostatní hikery. Riška obdivuje všechny ženský, co GR20 zvládnout, ale v zápětí se obrací na mě a dodává, že mi to dneska vůbec nešlapalo. A to jsme tady i s přestávkama o půl hodiny dřív než uvádí průvodce.
Po občerstvení jsme šli do sprch, studených. Totální vystoupení z komfortní zóny, zvlášť když je potřeba umýt si vlasy. Po sprše jdeme na limonádu a na jablko. Bereme i lahev vína a sedáme si do stínu mezi stany na kameny, kde čekáme na večer až se trochu ochladí, abychom uvařili večeři – guláš s těstovinami, který máme už z ČR. Mezitím stříhání nehtů, předčítání Ríšovi ze čtečky, aby se nenudil apod.
Guláš byl dobrej. Chvíli po něm jsme zalezli do stanu. Já si čtu, Ríša jde rovnou spát. Zanedlouho je ale úplně vzhůru, začalo hrozně foukat. Takže když konečně máme rovný místo pro stan, opět přijde vítr. Kompletně ho zapínáme a přes velký rámus se snažíme usnout.