5. července
Tyhle zážitkový noci mi vážně chybět nebudou. Minimálně do jedné hodiny v noci foukal tak silný vítr, že jsme si mysleli, že nám to tentokrát stan roztrhá na cáry. Rachot, který náraz větru na plachtu stanu způsobuje, je tak velký, že znemožňuje spánek. Já jsem do toho asi trochu nemocná, což je možná důvod mého zpomalení v kopcích.
Od začátku pobytu mám rýmu (myslím, že z klimatizace v autobusu do Calvi), která se nezlepšila, ba naopak ještě mám i opar. A u hlavy ve stanu máme jen síťku, místo látky, a tou dost profukuje. Ráno mě už bolí i v krku.
Na snídani si dáváme sladký chleba s kandovaným ovocem a banán. Jsme skoro úplně poslední v kempu, jen Max a ještě jeden jeho parťák ještě sedí u snídaně. K té se mi dostáváme teprve po půl osmé. Na cestu si beru Ibagin, protože paralen nemáme.
Z kempu odcházíme předposlední, o půl deváté. Díky tomu zjišťujeme, proč na některých chatách hoří v barelu oheň. Potřebují se zbavit odpadků. Z počátku se zdálo, že pálí jen papír, ale později se podle změny barvy kouře a zápachu ukazuje, že je to docela dobrá spalovna nejen papíru, ale i plastů a všeho odpadu, kteří v kempech všichni necháváme.
Cesta hned z kempu stoupá. Ploužím se. Na vrcholu hodně fouká studenej vítr. Kousek pod ním odpočíváme. Jsem vyřízená. Opět vzpomínáme na to, jak jsme se báli, že jednou dojdeme do cíle a naše putování skončí. Teď se na něj těšíme, už je to moc dlouhý. Možná, když by se člověk kvalitněji vyspal, šlo by se líp. Mě ale už od večeře na chatě U Fagone, což bylo 10. den, hrozně bolí v pravým boku, resp. hned pod žebrama. Dneska mi je i špatně od žaludku, nevím jestli nebudu zvracet.
Nicméně pokračujeme sestupem, což ještě docela zvládám. Krajina byla zalesněná, zajímavá a krásná. Kocháme se. Dokonce jsme i procházeli po takovým paloučku, kde bylo dovolené stanování. Úplná romantika.
Po chvíli docházíme k potoku, kde už na nás čeká Jarin, alias Max, který si nás vážně oblíbil. Našli jsme si pěknou tůňku a šli se koupat. Nádherné místo, tyhle koupačky a pocit pohody mi bude chybět. Je mi tak zle, že si máčím i hlavu. To zcela dostatečně vystihuje můj zdravotní stav. Já normálně zimu a studenou vodu nemůžu vidět ani z dálky.
Pak se suneme dál, poprvé potkáváme divoká prasátka, ale jsou schovaná ve stínu, takže spíš vidíme jen velkou prasnici. Šontám za Ríšou až jsme se došontali k Bergeries de Bassetta. Jednalo se o krásné místo s chatkami na spaní, restaurací, farmou s krávami a prasátky a kempem. Úplná moderní agroturistika, kde člověku nic chybět nebude. Ríša chvilku přemýšlí, zda mi na dnešek nekoupí jednu z těch chatek a že zůstaneme tady. Nicméně cena je vysoká, stojí to zde více jak v hotelu, tak se jdeme jenom občerstvit do restaurace.
Já jsem zvolila jen předkrm – caprese, Riška si dává cannelloni. Ríša jde do piva, já jen do Liptonicu (to nám zde moc chutná, je to ledový čaj Lipton smíchaný s tonikem v plechovce). Když už nemám chuť ani na pivo, tak je to vážný.
Caprese vypadaly nádherně, úplně čerstvě, ale můj žaludek jaksi není připravený na jídlo, tak jsem snědla asi jen polovinu a zbytek dojedl Ríša. Ten byl se svým jídlem maximálně spokojený.
Po obědě nasazujeme batohy a jdeme na poslední úsek, 2 km do kopce do kempu Matalze. Ten je oplocený kvůli blízko pasoucím se kravám a prasátkům. Dosud se mi tento kemp zdá nejkrásnější, teda co se výhledů týče. Dávám colu, Ríša pivo. Poprvé si nepřipíjíme na oslavu konce další etapy pivem. Není mi dobře. A tak beru jedno z lehátek, které se zde v kempu volně povalují a jdu s ním do stínu, kde si chvíli čtu a pak spím. Pak už klasika – stavba stanu, sprcha (teplá), večeře. Já si k ní dávám jen čínský nudle bez koření a oleje, Ríša si vaří boloňský špagety. Já pak dávám čaj, Ríša víno.
Kemp se zaplnil děckama z putovního tábora. Je jich zde požehnaně, tak uvidíme jak moc budou v noci zlobit. Jinak jsou zde ti tři Frantíci, ale není zde Max ani černá trojka.
Před osmou hodinou jsem si šla lehnout. Riška ještě u stanu na lehátku dopíjí víno a pozoruje krajinu s kravičkama a rozjímá.
