první díl
Myslela jsem si, že se mi to nestane. Fakt. Bezdětná, bezstarostná ještě třicátnice, co si užívá života a všechno má pod kontrolou. Jenže potřeba o někoho pečovat je v ženském mozku asi vážně naprogramovaná a tak jsem místo dítěte pořídila pejska.
A z pejska udělala svoje miminko.
Před jeho příchodem jsem se ponořila do studia knih o výchově a výcviku psů. Snad v každé druhé zdůrazňovali, abychom psy nepolidšťovali. Jasně, tak je to pes. Chápu. Nepotřebuje žádný oblečky ani speciální mokrý ubrousky na ouška. O pár měsíců později: “Ty prďolko můj maličkej, podívej co jsem ti koupila!” Jasný, tak tohle se teda fakt nepovedlo.
Všechno, co se jen trochu vymykalo normálu, jsem jela řešit na veterinu. Nebo alespoň chtěla jet. Trošku odřené bříško pro mě bylo jako scénář z katastrofického filmu.
A teď přijde to nejlepší: STŘEDY.
Ano, přesně ty dny, kdy má veterinář zavřeno. Myslím, že vám je jasné, které dny má můj pes nejblíže kolapsu, infarktu nebo jiným náhlým příčinám úmrtí.
Jasně, že to jsou středy.
To doma ani nemuseli kontrolovat kalendář, když u snídaně nervózně vyprávím, že se mi na tom mém pupíčkovi zase něco nezdá. Co kdyby to náhodou bylo něco vážného?
Tak třeba jednou průjem.
Tehdy ještě netušila, že existuje něco jako stupnice tuhosti stolice. Veterinář mi nabídl přirovnání k bramborové kaši.
“No, řekla bych spíš zubní pasta,” odpověděla jsem odborně.
Trochu na mě zíral, ale podle zvednutého obočí a mírného úšklebku mi bylo jasný, že od příště se i jiných klientů bude ptát: “Je to spíše kaše nebo pasta?”
No a pak měl pejsek na boku bouli, po očkování. Já samozřejmě v totálním stresu.
Ženský z parkový univerzity, který mají doktorát z oboru, že je to prý určitě cysta.
“To má z toho čím ho krmíte!”
Se smrtí v očích se z venčení vracím domů, googlím a pak volám veterináři. Odpověď?
“Byl na očkování, ne?”
Peníze za veterinu létají vzduchem. Škoda, že nejsem jako můj brácha, který má tolik peněz, že si je dokonce i kupuje.
Když už jsem v ordinaci posté opakovala omluvný rituál: “Je to můj první pejsek, mám strach”, čekala jsem, že mi nabídne třeba desátý vstup zdarma nebo slevovou kartičku. Prostě nějaký bonus za věrnost, jako v kavárně.
A víte, co mi připadá nejvtipnější? Když tam jdu občas sama – bez psa – jen s pytlíkem vzorků nebo vyzvednout granule… veterinář se mě ptá, jak se Frankovi daří.
“Super”, odpovídám.
“Už si na sebe zvykáme”.
Machruju, že jsme tým a jak nám to spolu jde. Ale jen do chvíle, než se třeba objeví zánět v uchu.
A hádejte, co je zrovna za den?
Kdybych měla dítě, asi bych se rovnou přestěhovala do nemocnice a zabydlela se tam natrvalo.
Tímhle tempem bych si za chvíli mohla najmout vlastního pediatra a veterináře v jednom, říkám si snad denně.
Na závěr veškerých svých šílených myšlenkových pochodů, co všechno může daný symptom u toho mýho prďolky znamenat, si vzpomenu na psy, které měla moje babička.
Ta nikdy nepřečetla žádnou knihu o výchově psa, očkovalo se jen když byl veterinář ve vesnici a krmilo se zbytky ze stolu.
A co Alík, Lumpík nebo Belinka?
Vypadali šťastně a dožívali se požehnaného věku.
Žádné dramatické výstupy, žádná panika, žádná veterina každou středu.
Jenom pohoda, klídek a tabáček.
Nebo v případě babičky spíše Becherovka.
No a teď já: hysterická, úzkostná a lehce panická “prvorodička” Jitka Vojtková