#krize #nový pohled na Camino #mše
Spaní se 48 lidmi nakonec nebylo vůbec špatný. Začínám si zvykat. To je asi první varovný signál.
Z albergue ale odcházím poslední.
Druhý signál.
A třetí? Na hodinkách místo běhu zapínám chůzi.
Dneska se mi prostě běžet nechce.
Asi jsem unavená.
Tak co si budem. Hospodin tvořil svět šest dní a sedmý odpočíval.
Já si mohu dovolit už šestej.
Navíc dneska to venku není žádná hitparáda. Neprší, zima taky není, ale na obloze jsou mraky, což mi tak nějak bere chuť dobývat svět. Místo toho mám spíš přemýšlecí náladu.
A právě dneska mi dochází jedna věc.
V mém přístupu ke Caminu nastala dost zásadní změna.
Když jsem sem přijela, byla jsem přesvědčená, že nemá cenu navazovat vztahy s lidmi, které už po pár dnech stejně nikdy neuvidím.
A když mi někdo tvrdil, že Camino je hlavně o lidech, v duchu jsem se tomu smála.
Prosím vás… Já jsem sem přijela běhat. Tečka.
Ale něco se stalo.
Něco se změnilo.
Najednou jsem to já, kdo se jako první ptá: Jak se máš? Odkud jsi? nebo jaký je smysl tvého Camina?
A dokonce mě ty odpovědi zajímají.
The times they are a-changing….jak zpívá Bob Dylan.
Asi měl pravdu.
Už před jednou hodinou jsem v Saint Dominigu. Přemýšlím, jestli jít dál, nebo to dneska zabalit.
Po obědě, kdy poprvé zkouším klasické pilgrim menu, vítězí druhá možnost. Ubytuju se tam, kde skoro všichni, které jsem dneska potkala. V albergue pro 217 lidí.
Pokoje jsou po deseti lidech, ale celý ten barák je obří.
Vůbec si neumím představit, jak to tady vypadá v hlavní sezóně. Ta začíná koncem dubna, vrcholí v květnu a ještě trochu v červnu. Pak přijde vedro, poutníků ubude a znovu se to rozjede až v září.
Mně teda vůbec nepřipadá, že je nás málo. Ale když vidím spoustu prázdných postelí, tak si říkám, že jsem si vybrala jsem dobré období. V květnu bych se asi zbláznila.
Navíc by byla nutnost dělat si rezervace a to by značně omezilo mou svobodu. A to bych byla nešťastná.
Trochu mě zlobí noha.
Bakerova cysta se připomíná a bolest občas vystřelí až do lýtka.
Když už mám odpoledne tolik času, trochu cvičím a protahuju se.
Navečer potkávám Rafaela. Toho ze včerejška. Toho s tou destičkou.
„Hola Rafe. Jdeš na pivo?„
Ne. Na mši.
No… tak to jsem se trochu netrefila.
Naštěstí ale dodává, že potom půjde na večeři.
A protože se dost nudím, jdu na mši s ním.
Přece jen jsem na Svatojakubské poutní cestě.
V něco věřím, ale do kostela běžně nechodím. Většinou buď na pohřeb nebo jen tak na čumendu.
Tady jsem si ale řekla, že to zkusím.
Celá mše byla ve španělštině a já tak rozumněla přibližně čtyřem slovům.
Amen, Jesus, Spiritus Sancti a saint Pedro.
Podstatu jsem ale určitě pochytila.
A pak konečně na pivo. Jedno.
V mikině.
Ve Španělsku.
Co je tohle za léto?