Po přečtení úvodního hlášení se může zdát, že všechno je krásně nalinkované.
Ale skutečnost nakonec byla maličko jiná a vytěžila z ní nejvíce máma (samozřejmě hned po mně).
Ríšovy starosti s bolavým kolenem, hlavně při sestupech, ho rychle pasovaly na roli supporta a řidiče a hlavního parťáka našeho Franka. No a máma se stala mým sparing partnerem a spolu jsme oběhly celý Juliana Trail kolem Triglavského národního parku.
Na to, že jsem začala běhat teprve před půl rokem, považuji tento kousek za slušný výkon. A z máminé strany? Ta dlouho tvrdila, že jí příští rok bude dvacet devět.
Když už jsem já několik starší než ona, už je realističtější a říká čtyřicet šest, což je mimochodem jen šikovné přehození čísel jejího skutečného věku. V každém případě je to výkon, před kterým je hodno smeknout.
Tentokrát nemám v plánu popisovat každý den a každou uběhnutou etapu. Vezmu to tematicky a pokusím se předat naše zkušenosti a náš způsob jakým se dá Juliana Trail také absolvovat – běžecky, s přejezdy auta, se psem a se spaním v kempech.
Trasa, profil, vzdálenosti, značení
Nejkratší uběhnutá vzdálenost měřila 14 km. Nejdelší rovných čtyřicet. A mezi tím všechno ostatní. Za celou dobu jsme si ani jednou neřekly, že by dneska stačilo míň než jak je vymyšleno v oficiálním průvodci. Buď přesně tolik, nebo víc. Většinou víc.
Někdy jsme si přidaly jen kousek další etapy, jindy jsme bez většího přemýšlení spojily dvě dohromady. Ke konci už to šlo skoro samo. Byly jsme rozběhané, nohy si už zvykly a ani převýšení nás už nijak zvlášť netrápilo. Většinou jsme se řídili podle toho, kde se dalo rozumně skončit, aby pro nás případně mohl náš support přijet.
Značení Juliana Trailu je radost.
A to ani v mém případě teď nemyslím ironicky. Za celou dobu jsme ani jednou nezabloudily, nezastavovaly se u rozcestníků, abychom se koukly do mapy, ačkoliv někdy mohly být ty rozcestníky před křižovatkou, ne až za ní. To zase jako jo.
Trasa je ale značená přehledně až se dá srovnat s našim značením od KČT. A to už je co říct.
Cesta má vlastní směrové destičky s logem JA, které se pravidelně objevují přesně tam, kde člověk potřebuje.
Na každé etapě se navíc dá najít i razítko – malý detail, který potěší. Dokonce jsem si na to pořídila i speciální deníček, abych měla otisk na památku z každé jedné etapy. A jak to dopadlo? Nemám ani jedno.
No a jak je to možné?
Tady přichází jediný zádrhel celého tohoto jinak dokonalého trailu. Nikde totiž není inkoust, polštářek nebo něco, co by otisk zajistilo. Razítka jsou na místě na pevno, takže je nikdo nemůže ukrást, deníček mám, ale nakonec jen bezradně koukám jak to na ten papír přenést.
Za celou dobu jsme na to nepřišli. A že jsme měli spoustu večerů na vymýšlení. Vyzkoušeli jsme všechno, co bylo po ruce – fixu, propisku, dokonce i řasenku (super nápad mami). Ale výsledný efekt není prezentovatelný. Stránky zůstaly spíše čisté.
Nejvíc jsme ze sebe dostaly poslední den: 40 km a nastoupaly jsme u toho 819 metrů.
Spěchaly jsme.
Spěchaly jsme za odměnou.
Na celou tuto dovolenou bylo vyhrazených 16 dní, což přesně odpovídá počtu etap, na které je Juliana Trail oficiálně rozdělený. Jednoduchá matematika, kterou zvládám i já říkala, že čím rychleji to uběhneme, tím více času zbyde na přislíbený odpočinek u moře. Jenže jet k moři na jeden den by byla blbina, tak jsme namotivovaný nedalekým Lignanem, Bibione nebo Caorle zabraly a nakonec si vyběhaly celé tři dny.
Běžely jsme tedy 12 dní. Bez cesty tam, ale s přesunem k moři.
Na první pohled by to mohlo vypadat, kdovíjaký milovník moře já nejsem. Jsem, ale jen z dálky. Skoro se nekoupu, ale baví mě chodit po promenádách, dívat se na hladinu… ale největší radost mám z Franka. Jakmile uvidí vodu, všechno ostatní přestane existovat a užívá si to na sto procent. Aportuje hračky, skáče do vln, jen tak plave. A já? Stojím po kotníky ve vodě, ale nakonec mi to přece jen nedá a jdu si zaplavat spolu s ním.