CAMINO FRANCÉS – 21. DEN

Vstávám brzy.

Dokonce tak brzy, že Jon je ještě tady.
Taky je z toho překvapenej.
Dávám si snídani, která byla v ceně ubytování.
Moc toho není, ale zbylo na mě asi osm kilo pomerančů, tak si dělám džus.
Vymačkávám ho i Jonovi.
Byl příliš línej, ale mě ta mašinka fakt bavila.

Včera mi psal Paul.
Pamatujete ho? Ten Američan, se kterým jsem pár dní běžela.
Že když dneska dojdu do Santiaga, bude na mě čekat před katedrálou s pivem.
Hezký.

Ale dneska je něco jinak.
Vybíhám s nervozitou.
Jako bych měla jít k maturitě nebo tak.
Skoro by se hodil panák něčeho tvrdšího.
Kdyby nebylo sedm ráno.
Nebo cigáro na uklidnění.
Kdybych kouřila.
Takhle se s tím musím vypořádat po svém.
Běžím a přemýšlím, proč jsem vlastně nervózní.
Protože se blížím ke katedrále?
Protože je patníků s odpočtem kilometrů čím dál tím víc?
55, 42, 21 kilomterů….

Protože se z něčeho, co dosud byl jen CÍL stává KONEC?

Celou dobu někam běžíš.
A pak tam najednou jsi.
A co potom?

Dneska dělám věci trochu jinak.
V jedné hospodě si dokonce dávám oběd.
Šetřím, takže jen klobása s hranolkama.
No…
Měla jsem si dát svoji klasiku – bagetu s tuňákem.

Ale už mám jasno.
Držím se původního plánu.
Do Santiaga dojdu až zítra.

Albergue, které jsem si na dnešek zarezervovala, je nádherné.
Spaní v samostatných kójích.
Ty mám ráda.
Každý má svou zásuvku.
Spíte za plentou, takže vám ráno nikdo nesvítí čelovkou nebo mobilem do obličeje.
Všechno je čisté, bílé, nádherné.
A navíc to není drahé.

Hned po příchodu se seznamuju s dvouma chlápkama.
Angličan Phil žijící ve Francii a Neměc Wolfgang.
Jdeme spolu na večeři.
Borci si dali rybu, rýži a další dobroty.
Hody.
Já šetřím.
A taky hubnu, že?
Vybírám si nudlovou polívku.
Děcka… větší humus jsem snad nikdy nejedla.
Chuť nikde.
Objednávám si ještě rýži v karibském stylu.
Tak se to fakt jmenuje.
A dá se o tom říct to samé, co o té polévce.
Humus.

Když nevíš, drž se původního plánu.
A víte co?
Hned se mi běží líp.
Nervozita ustoupila.
A to já jako nějaký velký stresař fakt nejsem.
Jen mě mrzí, že Paula už asi nikdy neuvidím.
Večer odjíží do Madridu.


Běžím až do Lavacolla.
Jon zůstal o město dřív.
Já ale chci do Santiaga doběhnout ráno.
V klidu.
Vychutnat si náměstí bez davů a bez tisíců poutníků, kteří sem každý den dorazí.
Takže jestli to má vyjít, nemohu tam dorazit v poledne.
Proto si na zítra nechávám jen posledních deset kilometrů.
Deset.
Po zhruba osmi stech kilometrech jich zbývá už jen deset.

P.S.
Odpoledne jsem si koupila letenku domů.
Nejlepší poměr cena/čas vyšel na 22. července.
Dneska je čtrnáctého.
Čeká mě ale nejenom Santiago, ale ještě i Fisterra s Muxia, takže mám co dělat.

Nevím, v čem přesně to mělo připomínat Karibik.
Nikdy jsem tam nebyla.
Ale jestli tam jedí rýži s kečupem a dvěma volskými oky, tak tam asi ani nepotřebuju.
Hlavně že to bylo levný.

Dávám si další pivo.
A kluci říkají že je poznat, že jsem z Čech.
Oni srkají svoje první malé.
Já si objednávám druhé velké.
Hlad je převlečená žízeň, ne?

Nakonec se trochu rozpili i kluci a byla sranda.
Jen jsem kvůli tomu nestihla dojít do obchodu pro snídani.
Takže zítra budu o hladu,
Ale co.
Za ten večer to stálo.