Že má vlak zpoždění i v noci, když jede asi tak jeden za hodinu, nechává spostu lidí už chladnými.Že je ale cesta Nightjetem ještě větší zážitek než večer v Přerovským Zubru, to jsem fakt nečekala.
Nejdivnější pocity ve mě paradoxně vyvolávali SECURITY.
Jakoby je nabrali 10 minut před odjezdem a přijímací pohovor proběhl u třetího piva v nedalekém nonstopu.
Je mi zima.
Oblékám zateplené triko s dlouhým rukávem.
Všechno ale klape. V Praze čekám dvacet minut a za další půlhodinu mě už Airport Express vysazuje na letišti.
Dlabu toasty.
Mít normální rodinu, děti a tak, mám samozřejmě řízky.
V buse už oblékám bundu a začínám sepisovat stanovy nově vznikajícího spolku:
STOP KLIMATIZACÍM – TEPLO LIDEM.
Článek I. Používání klimatizace
Provoz klimatizačního zařízení je podmíněn jednomyslným souhlasem všech přítomných osob.
Nesouhlas jediné osoby zakládá překážku bránící spuštění zařízení.
Argument „vždyť je tu vedro“ není právně relevantní.
Rčení „vezmi si mikinu“ se prohlašuje za neplatný právní argument.
Můj kámoš je advokát, ten to pak vypiluje k dokonalosti.
Že jo Viktore? 😁
Na letišti se zakrývám ručníkem a dávám si dvacet.
Pak přidávám poslední vrstvu. Ještě jedno triko.
Přestávám vypadat jako ultraběžec, který se chystá přeběhnout celé Španělsko, a začínám připomínat člověka, který vlastní všechno, co má, a momentálně to má navlečené na sobě.
Jdu na odbavení.
Váhu ani velikost batohu nikdo neřešil.
Což je dobře.
Příplatků jsem nízkonákladovkám v životě zaplatila už tolik, že bych mohla spoluvlastnit třeba kousek křídla letadla.
O několik hodin později svůj vznikající spolek rozpouštím. Nikdy jsem větší blbost nevymyslela.
Stanovy trhám, hážu do koše a chladím se u lednice se salámy.
Paříž nezmá klimu nebo co?
Vedro, že by jeden padl.
A když už tady tak stojím, toasty snědený, koukám na ceny.
Překvapivě nízký.
Na Paříž, i na letiště.
Litr vody za 1,2 €, bagety za 0,6 €.
Čumím.
A tak beru jednu bagetu a kuřecí paštiku, ze které se záhy vyklubala kuřecí šunka.
A já měla takovou chuť právě na paštiku.
Bus z letiště do Bayonne stojí stejně jako litr vody na letišti.
Zajímavý. Neřeším. Revizora jsem v zahraničí ještě nikdy nepotkala.
Na letišti se zakrývám ručníkem a dávám si dvacet.
Pak přidávám poslední vrstvu. Ještě jedno triko.
Přestávám vypadat jako ultraběžec, který se chystá přeběhnout celé Španělsko, a začínám připomínat člověka, který vlastní všechno, co má, a momentálně to má navlečené na sobě.
Jdu na odbavení.
Váhu ani velikost batohu nikdo neřešil.
Což je dobře.
Příplatků jsem nízkonákladovkám v životě zaplatila už tolik, že bych mohla spoluvlastnit třeba kousek křídla letadla.
O několik hodin později svůj vznikající spolek rozpouštím. Nikdy jsem větší blbost nevymyslela.
Stanovy trhám, hážu do koše a chladím se u lednice se salámy.
Super, držím Vám palce, šťastné kilometry a už se těším na další čtení !