#veverka #bourka #48 lidi na pokoji
Jedna z nejhorších nocí v životě. Páru a saunu mám ráda, ale jaksi v ní neumím spát.
Ráno vycházím docela pozdě a vlastně vůbec nevím, kam až se dneska dostanu.
Žádný pevný plán.
V Logroňu trochu prší.
Dávám kafe a jdu dál.
Po krásné cyklostezce docházím
k jezeru Pantano de la Grajera.
Nádherné místo.
Být obyvatel Logroňa, jsem tady denně.
Jezero, parky, příjemné malé restaurace a naprostý klid.
A to i přesto, že je tady tolik lidí.
Je neděle a tak to místní mají snad i povinné.
Něco jako my výlet na Kunětickou horu.
Krátká pauza, u které se o své jídlo dělím s místní veverkou.
Ne, že bych jídla měla dostatek.
Ne, že by tato cereální tyčinka bylo pro ní to pravé ořechové.
Ale děcka, ona vážně vypadala že má hlad.
Bojí se jen trochu, ale myslím, že když od ní odcházím, jsme už docela dobří parťáci.
Tady bych vydržela celý den.
Ale pokračuju. Od toho tady jsem. Ukrajovat kilometry.
V Navarrete dávám oběd.
Ale žádná restaurace. Šetřím.
Takže jídlo z obchodu.
Taková moje klasika – bageta a tuňák.
Levné, zasytí, trochu zdravé a třeba tady i něco zhubnu.
To se ostatně hodí vždy.
Toto městečko se mi líbí.
Chvilku zvažuju jestli tady nezůstat na noc.
Jenže je teprve 13 hodin.
A uběhla jsem zatím jen 22 km.
Tak zapínám aplikaci.
Camino Ninja.
Divný název, ale funkci plní dokonale.
A navíc je zdarma.
Zadávám, kde jsem a kam chci jít, a hned vidím vzdálenost, převýšení, vesnice po cestě i to, co v nich najdu.
Voda? Hospoda? Obchod? Ubytování?
Pro poutníka naprosto k nezaplacení.
Trochu by mě zajímalo, jak by cesta vypadala bez ní.
Já ji zapínám tak 8x denně.
Aplikace ukazuje, že pokud chci pokračovat, musím až do Nájery.
Jinde se ubytovat nejde.
Tak jdu.
Do města přicházím už docela vyřízená.
Ke konci hodně zrychluji, obloha vypadá, že bude pršet.
A taky že jo.
Začne pršet přesně ve chvíli, kdy na recepci vytahuju peníze a platím za noc.
7 Euro.
SEDM EURO.
S-E-D-M.
Municipal albergue, tedy obecní ubytovna.
Neuvěřitelná cena.
Možná je trochu vykoupená tím, že v jedné velké místnosti budeme spát ve 48 lidech.
Ale co.
Jsem tady od toho, abych sbírala zážitky a zkušenosti.
Navíc mě na recepci čeká milé překvapení.
Povídám si se starším párem, kteří tady pomáhají jako dobrovolníci.
Jsou z Jižní Afriky.
A pán se dokonce narodil na Knysně.
Pro ty, kdo nevědí – Knysna je oblast v Jižní Africe, kde jsem před pár lety byla jako support Ríšovi při extrémním triatlonu.
Svět je opravdu malý.
Ubytování se mi líbí.
I přesto, že je tady tolik lidí, na sprchu čekat nemusím.
Ložnice je klimatizovaná, jsem spokojená.
Co víc si přát?
Jídlo.
Nemám nic a venku prší.
Hlad jako vlk.
Jdu.
Naštěstí jsou ve městě španělští Vietnamci.
Je totiž neděle a to je normálně všude zavřeno.
Beru čínskou polívku.
Co jinýho, že?
A náhoda tomu chtěla, že večeřím s partou Číňanek, které mě učí správný postup přípravy.
Nejdůležitější je vidlička zapíchnutá ve víčku, která drží obsah uzavřený po dobu nezbytně nutnou.
No, celý život jsem to dělala špatně.
U stolu s námi sedí i Frideric – Francouz, který byl očividně dost vyčerpaný nebo líný dojít si pro skleničku.
Takže víno pije rovnou z lahve.
Trochu tím boří moje představy o Francouzích, ale na moji poznámku, že o nich máme jisté pozivitní předsudky, odvětil:
„Doma to tak normálně nedělám.“
A nakonec Rafael.
Jeho Camino má hodně duchovní rozměr.
Povídá si s lidmi o tom, jak jim víra pomáhá na cestě i v životě.
Když chcete, napíšete pak svou odpověď na jeho tabulku.
On si vás vyfotí a později z toho tvoří videa.
A musím říct…
Děcka, hezčí videa jsem zatím snad neviděla.
Mám se co učit.
Právě tihle náhodní lidé na cestě jsou možná to největší kouzlo Camina.
Nevíte, koho potkáte.
Nevíte, s kým budete večer sedět u stolu.
A už vůbec nevíte, co vám ten člověk přinese do vašeho příběhu.
A ani já tady nevěděla, jak zásadní roli Rafael v mém Caminu sehraje roli.
Mrkněte na jeho profil, jestli vás to zajímá
https://www.instagram.com/reel/DaYRo0FNBNm/?utm_source=ig_web_copy_link&igsh=MzRlODBiNWFlZA==