Z nuly k vytyčenému cíly.
21. prosince 2024 jsem udělala největší rozhodnutí toho roku: zvedla jsem se z gauče.
Naštěstí jsem to ještě stihla.
Do této osudové soboty jsme spolu s gaučem byly docela dobří kámoši, ještě se k nám přidával i můj pejsek Frank, který se ochotně válel se mnou.
Nic mi vlastně nechybělo.
Ale chtělo to změnu.
A tak teď místo slova střih napíšu KLIK.
Ano, klikla jsem ukazováčkem na myš a koupila si startovné na závod, který změní můj život (ne, fakt jsem si ho nekoupila s takovými ambicemi, ale nakonec to tak dopadlo).
A protože jsem se nenarodila do rodiny troškařů a nikdy neberu věci úplně od lesa, tak se samozřejmě nejednalo o žádný charitativní nebo pětikilometrový běh, na který by se třeba dalo dojet na kole s banánem v ruce a dělat si u toho selfie.
Ne. Já si vybrala závod z kategorie ULTRA.
A jako třešnička na dortu: závod bude trvat 24 hodin.
Jmenuje se Ještěd 24 a jak už víte z rubriky O mně, nemám ráda zimu, takže volba byla jasná – Ještěd 24 Summer.
Tréninkový plán? Pohodička, mám čas do 7. června, ale vybíhám pro jistotu hned ten den, protože co můžeš udělat dnes…
Akorát jsem po pár dnech doběhala a vůbec za to nemohl rychlý start nebo chyba v tréninku.
Záda.
Respektive cosi mezi lopatkou a páteří. Bolest jakou jsem nikdy nezažila.
Už se mi někdy v listopadu objevila, pak zase zmizela, tentokrát zůstala.
Zůstala dlouho.
Práškama na bolest se dala trošku otupit, ale nebylo to ono.
Díky Bohu nebo jak mu/jí/tomu budeme říkat, že jsem trochu všestranná a mohla jsem tak ryze běžecký trénink nahradit triatlonovým.
Ačkoliv mi bylo jasné, že co nenaběhám v bazénu nedoženu, ale lepší dělat něco než se vrátit na gauč.
Sama sobě trenérem, knihy, podcasty, sauna, jóga, spánek.
K novému roku jsem si také pořídila motivační kalendář. Geniální nápad pro někoho, kdo motivaci potřebuje.
Nejhorší nápad pro toho, kdo potřebuje mít samolepku na každém dni v kalendáři. A tak se mi dařilo dokopat k tréninku i když bych raději odpočívala, jenom aby mi v kalendáři ta samolepka nechyběla. Jako ne nadarmo jich poslali 365!
Odpočinek jsem zařadila vždycky až ve chvíli, kdy řada samolepek byla delší jak týden před výplatou, takže tak po sedmi až deseti dnech.
Já vím…
Ale nebojte.
Dopadlo to dobře.
A pak přišla sobota s velkým S, den s velkým D, závod s velkým Z.
7. června 2025.
Prší.
Jak jinak.
Každý ultraběžec ví, že v tréninku nejde jen o fyzickou přípravu, ale i o tu psychickou.
Já si teda myslela, že to v mém případě bude platit hlavně pro noční hodiny, protože chodím spát se slepicema.
No, někdy se stane, že i ony jdou později než já.
Tak zůstávám v klidu, déšť mě nemůže rozhodit.
Princip závodu je jednoduchý:
za 24 hodin co nejvíce okruhů. Každý okruh je dlouhý 10,5 km s převýšením 650 m. Pohodička na sobotní odpoledne. Pěkný výšlap s pejskem, říkáte si.
Já si stanovila cíl 8 kol.
Matika není šálek má káva, jak kdysi před dvaceti lety pronesl v SuperStar Ali Amiri, ale je to 84 km s převýšením 5 200 m.
To bude solidní výkon.
Mám s sebou mámu jako support. Ne že bych se bez ní bála běžet, ale někdo mi „musí“ chystat jídlo a pití a poskytnout celkový luxusní servis. A navíc po každým okruhu ji můžu říct, že už mě bolí nožičky a že se mi znova na ten Ještěd už nechce.
12:00 – start.
Kde kdo se rozběhl jako splašený muflon, ale já mám svoji vlastní strategii.
Jít pomalu a když se mi bude zdát, že jsem moc pomalá, ještě zpomalit.
To radí zkušenější a já jim věřím, mě rychlý běh totiž ani moc nejde, takže tohohle pokynu od „trenérů“ se držím.
Na Pardubicku se koneckonců na horské běhy trénuje dost špatně, takže se plánu držím snadno: jdu pomalu, hlídám si nízké tepy. Nenechávám se strhnout. Protože jak mám napsané na jedné ze svých motivačních kartiček: „Závod se nerozhoduje v prvním kopci, ale v posledním seběhu.“
Běžím jen z kopce, ačkoliv méně než bych chtěla. V lese je bláto a potom, co se jím přede mnou prošly skoro dvě stovky běžců, by se z tohoto závodu lehce mohly stát bahenní zápasy. Takže pěkně pomaličku, opatrně, nespadnout a dojít ve zdraví.
První kolo mám rychleji než jsem odhadovala. Ale vše jde podle plánu, takže jdu jak to cítím. Střídavě prší a neprší, kupodivu mi to je úplně jedno. Prostě jdu. Tak je to v hlavě nastavené, nad ničím nepřemýšlím. Měla jsem spočítané, že když dám kolo za 3 hodiny, všechno stihnu. První ale bylo za hodinu padesát, druhé jsem také ještě stihla pod dvě hodiny.
Až pak se začaly okruhy trochu protahovat.
Stejně tak i přestávky na občerstvovačce, ačkoliv jsem věděla, že i toto si musím hlídat.
Tam se dá ztratit hodně času.
Může se vám to zdát neuvěřitelné, ale mě to bavilo.
Vlastně jsem si říkala, že jsem „TO“ konečně našla. To je to „ONO“.
Žádná honička jako při závodech na deset kilometrů, kde se člověk snaží běžet rychleji než gepard a minimálně já si připadám jako gazela převlečená za hrocha.
Tady stačí jenom jít a mně chození vždycky bavilo. A do toho můžu sníst kolik sladkýho chci.
Fakt.
A nepřiberu!
Závod snů.
Jenže pak přišel nějaký čtvrtý výstup a já zjistila, že sníst tolik kolik chci nebo dokonce potřebuju má háček – došla mi chuť. Žádné jídlo natož sladké jsem nechtěla ani vidět.
Jedna z rad, co si vzít na jídlo na závody je: vemte si něco, co máte vážně rádi.
Já si vzala nutelu.
Nejlepší věc na světě, kterou když si koupím domů, sním ji celou, proto si ji nikdy nekupuju.
Ale teď můžu.
A víte co?
Snědla jsem z ní jednu velkou lžíci a pak jsem začala vykřikovat něco v tom smyslu, že sladkostí se už nikdy ani nedotknu, že čokoládu ani medvídky nechci ani vidět.
Škoda, že jsem na to už za dva dny zapomněla.
Téměř před setměním jsem se na občerstvovačce dala do řeči s Romanem. Znala jsem ho od vidění z Wintermana. To je závod v extrémním triatlonu, takže jsem věděla, že je to Borec.
Každej, kdo dokončí Wintermana je borec.
Trochu jsme si kápli do noty a tak jsme do dalšího kola vyrazili spolu.
Jenomže … ačkoliv jsme momentálně měli stejný počet okruhů, i stejný cíl, Romča měl maličko pomalejší tempo a nechtěl běžet.
Tak jsem se s ním ještě za šera rozloučila, že si půjdeme každej tak rychle, jak to zrovna potřebuje. Tak Romčo čau!
Uběhla jsem asi 300 metrů.
A pak mi to došlo.
Za chvíli bude tma.
A já se přece tmy bojím.
Noc bude dlouhá.
Jdu takovýhle závod úplně poprvé.
Nebude lepší, když půjdu s někým?
S někým zkušenějším?
Nebo vlastně s kýmkoliv?
Třeba i s pomalejším nebo moc upovídaným?
Asi takové myšlenkové pochody jsem měla.
Tak jsem se zastavila a počkala na něj.
Svítání je nový začátek.
Toto moto se mi moc líbí a po probdělé noci ho člověk docení dvojnásob.
Už kolem čtvrté ráno začali zpívat ptáčci a pomalu se rozednívalo.
Paráda.
Zase se mi šlapalo hezky.
Nejhorší mám za sebou.
Bavilo mě to.
S Romanem se pořád držíme spolu.
Okolo půl páté ráno vyrážíme na osmý okruh.
Na cíl mého závodu.
Jsem šťastná.
Ale zároveň mi dochází, že tím to vlastně nekončí.
Jde mi to.
Nic mě nebolí.
Času mám víc než dost.
Zpětně si myslím, že když bych to neudělala, závod by se vyvíjel úplně jinak – a kdo ví, jestli bych si splnila, co jsem si vytyčila.
Parťák totiž v krizi pomůže.
A že těch krizí přišlo.
Ale nezůstaly dlouho.
Navíc se nám střídaly, takže jsme si pomáhali navzájem.
Děcka, vypadá to, že se mi podaří nejen splnit cíl, ale dokonce ho i překonat.
Já se na ten Ještěd vyškrábu hned 9x!
A ani jednou jsem po cestě dolů, v tom rozbřečkovatělém terénu, který po téměř celodenním dešti připomínal spíše arénu na bahenní zápasy, nespadla.
To považuji za větší výkon než mých celkových 9 okruhů, které dohromady znamenaly
94 km a 5 500 nastoupaných metrů.
V cíli jsem si na zvonec zazvonila v 10:25.
Tím pro mě závod po 22:25:15 hodinách skončil.
Do časového limitu zbývala ještě hodina a půl, ale další okruh bych fakt už nestihla.
Ten poslední mi trval bez deseti minut tři hodiny.
Pocit v cíli byl skvělej.
Nohy bolely jen přiměřeně.
Hlad nebyl.
Únava obrovská.
A víte co?
Hned po závodě jsem věděla, že se sem příští rok budu chtít vrátit.
To je ta závislost na ultra, o které jsem slyšlela.
No a lidi, já jsem ze 67 žen, které se postavily na start, skončila na 7. místě!
To je velice povedený první ultra závod v životě.
Takže co zlepšit do příště:
1. Zrychlit support.
Máma byla nejlepší supportka jaká mohla být. Ačkoliv měla nervy, všechno zvládla, dokonce i jednou na Ještěd vystoupala se mnou.
A to si v rámci toho supportování ještě stihla odběhnout svůj vlastní závod na 21 km, teda 2 okruhy.
Ale já to myslím jinak.
Je potřeba, abych se nezdržovala na občerstvovačkách. Všechno do košíku a těch několik set metrů z depa je po rovince, tak všechno sníst, pobrat si co potřebuju, nezastavovat a valit dál.
Rozhodně si nesedat a nejíst polívku lžičkou! Pěkně do termohrnku a po cestě to vypít a odevzdat.
2. Jídlo a pití
Bylo by dobrý se příště nepředávkovat ioňtákem. Protože jsem pilný student, četla jsem knihy a zjistila, že mám vypít 0,5-1 litr tekutin za hodinu. V závislosti na teplotě.
Tak jsem pila.
Bez ohledu na teplotu.
Pitný režim mi dodržovat vždycky šlo, za to bych si dala jedničku. Akorát jsem neměla pít jenom ionty, Redbully a Coly, ale taky vodu nebo čaj a možná v té „zimě“ nebyl potřeba litr za hodinu.
Ještě před setměním jsem začala chodit čůrat a to tak často, že někdy i třikrát za okruh. To při takovém výkonu není vůbec normální, většinou nechodím za nějaký 5 hodinový závod vůbec, tak co toto je jako?
To je přehydratace.
To jsem ale zjistila až zpětně.
To se fakt může stát jenom mě. Většinou jsou závodníci dehydrovaní.
Takže příště: černý čaj s medem, voda se sirupem nebo jenom voda.
To bude ušetřených minut, když nebudu muset za keříky.
3. Zrychlit
Tak o tom se nemá cenu rozepisovat.
Nikdy nebudu mít natrénováno tak, jak bych si to představovala, ale snažit se budu.
Na Kuňce, kde je na 1 km převýšení 100 m 🤦♀️
Ale to dám.