Na start tohoto závodu jsem se postavila už vloni při jeho prvním ročníku.
A byl to nejlepší závod sezóny. Nejkrásnější, nejpřekvapivější, samé superlativy.
O tom si ostatně můžete přečíst v samostatném článku.
Letos jsem startovat nechtěla.
Hlavní důvod byl ten, že jsem si přála jít na Beskydskou 7 a přišlo mi, že dva ultra běhy, v jednom měsíci, jsou trochu dost i na mě.
A to nezapomeňte, že jsem Urvaná ze řetězu.
Ale Ríša (Frankův páníček), který startovné koupené měl, se rozhodl, že nepůjde.
No, tak když už ho máme doma, tak to zkusit půjdu, ne?
Vloni jsem byla nadšená, do cíle doběhla o 5 hodin dřív než jsem odhadovala, takže balím boty, běžeckou vestu a mámu, která mi bude při závodě dělat support.
Nutno hned na úvod podotknout, a taky trochu na mou obhajobu, že zpátky v Čechách jsem byla teprve 14 dní.
Konec června a většinu července jsem strávila na Camino Francés a přeběhla jsem celé Španělsko.
Z francouzských hranic jsem doběhla až na konec světa, k Atlantiku.
Za 25 dní jsem uběhla přes 900 kilometrů, ale unavená jsem si nepřipadala.
Takže jsem se v sobotu 1. srpna 2026 postavila na start.
Měla jsem radost, že mě poznalo a pozdravilo pár lidí, kteří mě sledují na Instagramu nebo Facebooku.
Někteří se mě ptali, za jak dlouho si myslím, že to dneska uběhnu.
No a já namachrovaně říkala, že doběhnu tak do osmi do večera.
Vloni jsem doběhla v sedm.
Letos je to o 4 km delší, proto jsem tu hodinu přidala.
Cítila jsem se skvěle, nemá mě co překvapit.
Někdo se se mnou chtěl dokonce i vyfotit.
To mi udělalo velkou radost.
Závod odstartoval v sedm hodin ráno.
Zpočátku šlo vše podle plánu.
Jak časově, tak fyzicky.
Všechno bylo v pořádku.
Neztrácela jsem naději.
Na Pustevnách jsem byla ve stejný čas jako vloni.
Baví mě to.
Ale pak se něco stalo.
Přišla Lysá Hora.
Vyšla jsem ji v pohodě, odhodlaná. Silná.
Ale nechápu, proč jsem na ni stála o 3 hodiny později oproti loňsku, když to bylo delší jen o 4 kilometry.
Že byla chyba tipovat cílový čas, jsem zjistila až během závodu.
Už nikdy nebudu říkat, co si myslím.
Žádné tipování.
Snad jste se mi nevysmáli vy všichni, kterým jsem odpověděla a do cíle se dostala v úplně jinou, pochopitelně že pozdější, hodinu.
Že by to bylo tím vedrem?
Na to jsem ale přece ze Španělska zvyklá a navíc mám vedro ráda.
Nechápu, ale neřeším.
Běžím, no spíš jdu dál. Ještě třetina závodu je přede mnou.
Jsem ráda, že jsem se na vrcholu Lysé znovu potkala se svým kámošem z Ještědu, s Romanem, který tady zatím zvládl vypít jedno (no možná i dvě) piva.
Ionťák, přece 🙂
No, já si dát jedno, tak je po mně.
Ale dávám Birell, ten je dobrej.
Od teď jdeme spolu a to jako fakt jdeme.
Protože mě normálně bolely nohy.
To se normálně neděje.
Od padesátého kilometru se začal lámat chleba a začalo být zle.
Dřina jako prase.
Málo jsem jedla.
První velká chyba.
A vlastně jediná a rozhodující.
Tohle stačí, aby se celý závod odvíjel špatným směrem.
Nechci svůj chabý výsledek svádět na Španělsko a únavu způsobenou množstvím kilometrů za poslední měsíc.
Ale na málo jídla, což jsem si zavinila sama, to svést mohu.
Jakobych už neměla vyzkoušeno a ze všech možných zdrojů poslechnuto a přečteno, že jíst se musí, i když nemáš hlad, chuť, nic.
Musíš.
Prostě musíš.
Dokonce mám na hodinkách zapnutý alarm, který mi každých 30 min řekne,
že se mám najíst.
A víte, co já udělala?
Ignorovala ho.
Budík posouvala.
Blbost.
Chyba.
A pak se stalo, že jsem normálně měla hlad.
Novinka, kterou jsem při závodě ještě nezažila.
Ale dohnat to už nešlo.
Nejenom, že vlastně žádné jídlo nechceš.
Jednou hlad, pořád hlad.
Ale ty ani žádné nemáš.
Bodl by rohlík, rozhodně ne žádný gel!
U obce Konečná začalo být nejhůř.
Řekněme, že do cíle zbývalo 15 km a bylo to nejdelších 15 km v životě.
Nejít to s Romanem, kterého jsem nechtěla zdržovat a tak jsem se mu trochu snažila stačit, jdu to snad ještě dneska.
Kromě Romči a jeho vtípků a historkám, mě do cíle dodala energii ještě poslední občerstvovací stanice na ranči Panorama.
Děcka, já tam měla fanoušky!
A ti byli tak bezvadní.
Oni na mě čekali, zazpívali mi dokonce i písničku (olé, olé olé olé …urvaná … z reťaze …), objali mě. To si najděte na sítích, to bylo fakt něco.
Ne to objetí, ta písnička.
Víte, jak jsem po těch 73 km a ve 40 stupních musela smrdět? A borcovi to bylo jedno.
Byl šťastnej, že mě vidí. Dokonce si fotil i moje boty, protože to byly ty, které zvládly celé Španělsko a on mě sledoval.
Ta radost z nich mě hnala dopředu, ale vydržela jen dva kilometry.
Pak už žádná občerstvovačka nebyla.
Jinak už dávno sešlo z plánu A – být do osmi v cíli.
Dokonce už sešlo i z plánu B – být do tmy v cíli.
Tma už je, jdu 4 kilometry za hodinu a prohlašuji věty typu:
„Na žádnou Beskydskou 7 nejdu.“
Dokonce jsem to nahrála i na Instagram.
Abych si to druhý den připomněla, protože víme, jak to je, že?
To špatný zmizí, nohy přestanou bolet, a člověk už by zase někam běžel.
Beskydský Ultratrail a jeho druhý ročník byl nejtěžší závod jaký jsem kdy šla.
Jaký paradox oproti loňsku.
Vloni jsem chtěla být do půlnoci v cíli a přiběhla už v sedm večer.
Letos jsem chtěla být do osmi v cíli a přiběhla před půlnocí.
Když protínám cílovou pásku
je 23 hodin a 3 minuty.
Přes 16 hodin pohybu.
Těsně před cílem jsem se nechala předběhnout dvěma ženskýma.
Vloni jsem si pořád hlídala, kdo kde je a do cíle se dostala na sdíleném sedmém a osmém místě.
Letos jsem byla až dvacátá.
Ale taky dobrý.
Z celkových 55, kdo se postavily na start.
Jsem vlastně spokojená.
Plná emocí.
Vyčerpaná.
Ráda, že jsem dokončila.
Šťastná, že už nikam jít nemusím.
Málem jsem si sáhla na dno.
Myslím, že někdy ještě bude hůř.
Tohle byla jen taková ochutnávka,
ale bolela pěkně.
Bez tebe bych se do cíle nedostala.
No a závěrem mi z toho plyne:
– každý den není posvícení (nejtěžší závod EVER. Možná za to mohlo Španělsko, možná ne…)
– včera není dnes (vloni to šlo, letos vůbec)
– není všem dnům konec (příští rok bude líp, ačkoliv jsem tvrdila, že se na BUT už nevrátím, tak myslím, že jo.)
– ráno moudřejší večera (ne nebojte, dodržela jsem to a na B7 letos nešla. Musím ještě hodně trénovat).
Poslední patří poděkovat Romanovi.
Kdyby se nerozhodl jít se mnou, je v cíli mnohem dřív.
Pravděpodobně.
Asi.
U ultra člověk nikdy neví.
Ale já bez něj bych v cíli rozhodně byla mnohem později.
Romčo, díky.
😀