Já tak nerada slýchám a už vůbec nikdy neříkám, že je něco srdcová záležitost, ale zrovna tento závod by si to zasloužíl.
Nenapadá vás nějaké alternativní označení?
Na Ještědu jsem byla poprvé vloni.
A byla to pecka.
Přála jsem si, aby to mohla zažít i moje máma a tak jsem nás letos přihlásila do kategorie dvojic.
Přece ji rovnou nepostavím na start jednotlivců, no ne?
To je přece strašná dřina.
No… jak jsem se tehdá pletla.
A jak teď zpětně ráda říkám … zlatí jednotlivci.
První a poslední pohoda.
První a poslední sucho.
Vědět to, odpočívám víc a i to mokro řeším.
Ale těchto uvědomění ještě během 24 hodin nastane tolik, že nemá teď cenu předbíhat.
První kolo dala máma za 1:26:05.
Já se z ní picnu.
Hlavně nepřepálit začátek!
Vloni, když jsem to šla jako jednotlivec, jsem chodila okruh lehce přes dvě hodiny.
Prostě abych vydržela celých 24 hodin.
Teď sebou musím hodit a víte co, stejně jsem to první kolo měla pomalejší.
Nechápu. Ta máma fakt závodí.
Já doběhla za hodinu a 30 minut!
Jak to teda celé proběhlo?
Start ve 12:00 hodin.
S umělou inteligencí jsme vymyslely kdo z nás dvou začne.
Ať nám to vypočítá tak, abych většinu noci šla já.
Odhadly jsme čas na jeden okruh.
Te je dlouhý 10,5 km a má převýšení 650 m.
S malou rezervou počítáme, že se vlezeme do dvou hodin.
Takže na start se staví máma.
Dávám ji rovnou do první řady, ať si to užije.
A vypadá, že si to užívá.
Aspoň je na fotkách a videu, že? 😀
Hned v prvním kole začalo pršet a víceméně to tak zůstalo celých 24 hodin.
Stejně jako vloni.
Paráda.
Já mám zatím sucho a pohodu v autě.
Předávání čipů probíhá vždy v prostoru startu/cíle, konce okruhu.
Tak si v rychlosti, asi v 15-25 vteřinách řekneme vše potřebné a každá si jdeme po svých.
Jedna běží, druhá leží.
To je heslo tohoto závodu!
Po druhé předávce jsme na třetím místě.
Ty brďo, to by bylo dobrý, umístit se.
A tak mámě hlásím pořadí a posílám ji znovu na kopec.
Na Ještěd.
Nutno dodat, že po druhém kole už máme překonanou vzdálenost půlmaratonu a to se značným převýšením.
Jak to ta máma dělá?
Víte vlastně kolik mám roků?
Šedesát pět!!!
Když mámě znovu předávám čip a vrhá se na třetí kolo, hlásím ji:
„Brzdi, jsme hrozně rychlý.“
A ona odpovídá:
„Nejsme. Chceš být čtvrtá?“
Perfektní reakce 🙂
Ona ví, jak na mě.
Samozřejmě, že nechci.
Čtvrtých míst už jsem letos posbírala dost.
V mezičase odpočívám v autě, ale taky ohřívám polévku (uvařenou z domů), chystám ionťáky, stříhám videa.
Takže vlastně na odpočinek skoro není čas.
Jsme rychlejší než jsme plánovaly, takže začátek tmy vychytala máma.
No, mělo to být jinak, ale znáte to.
Člověk míní….
Takže nasazuje čelovku a vybíhá.
Po tomto kole už má za sebou maraton a kolo dává za hodinu a 47 minut.
Jasný, že obě trochu zpomalujeme. To ale ostatně většina, ne-li všichni závodníci.
Nejenom z únavy, ale taky kvůli tmě.
Já jdu na 4. kolo lehce po půlnoci.
Pereme se dokonce o druhé místo. Holky na čtvrtém místě ztrácí trochu víc, ale polovina závodu je ještě před námi, takže nemá cenu dělat závěry.
Jdeme bojovat.
Dobíhám okruh s tím, že už toho mám plný zuby.
Holka na druhém místě vyběhla jen krátce před mámou.
Říkáme si, že jsme nejlepší a ptám se:
„A můžeš ještě, jo?“
Máma: „Ne.“
Ale běží a to je hlavní.
Já mezitím dělám jednu chybu za druhou.
Málo jím.
Ale co je ještě horší, nepřevlíkám se.
Tak jak jsem, se zamuchlávám do spacáku, nohy čouhají ven a ležím, odpočívám a čekám.
Chviličku usínám, ale bojím se, abych nezaspala.
Jenže jak jsem celá spocená, mokrý boty, je mi pořád strašná zima. I přes péřovku a spacák.
Ale lenost zvítězila a já na to pěkně doplatila.
Když mám jít na páté kolo, rozklepala mě zima tak, že jsem to ještě nezažila.
Drnčely mi zuby a nešlo to zastavit.
Do toho hlad.
Nevím, proč jsem nejedla, když vím, že musím.
Do toho mi začalo být špatně od žaludku.
Takže vybíhám s tím, že se mi ani trochu nechce, je mi strašná zima a asi se pozvracím.
Beru Rennie.
To funguje dobře, ale během okruhu sním asi tři.
Udělaly jsme oproti holkám na druhém místě další začátečnickou chybu.
Měly jsme se rozhodnout tak, že v noci půjdeme každá dva okruhy po sobě, aby si ta druhá víc odpočinula.
Příště, no.
Ale páté kolo jsem přežila. Několikrát jsem si kvůli střevním problémům musela odskočit za stromeček a celé jsem to pojmenovala jako běh chromého s posraným, ale dala jsem to. Už nemůže být hůř.
Do prostoru startu dobíhám už za světla.
Hned je na světě zase líp.
Máma jde na 6. kolo, po doběhu bude mít 63 km a 3900 m+.
Chápete to?
Já moc ne.
Zvlášť když jsme si doma řekly, že když dáme dohromady 10 kol, budeme dobrý.
A teď to vypadá na 12, ne-li víc.
Na svoje 6. kolo jdu v 7:15.
Už je mi líp.
Stále počítám a kalkuluju.
Jsme na třetím místě a vypadá to, že horší už být nemůžeme.
Dokážeme být i druhý?
Jeden nikdy neví.
Závod končí až ve 12 hodin, ale počítá se celý dokončený okruh.
Kdybychom přiběhly třeba 12:01, už se nám nezapočítá.
Takže pořád počítám a vymýšlím, sleduju výsledkovou listinu, kalkuluju. Volám přítele na telefonu, protože jsem na matiku nikdy moc nebyla a teď, po probdělé a proběhané noci, je to ještě o level těžší.
No, snad to máme správně.
Náš závod končí už v 9:18.
Tři hodiny před koncem.
Nemá smysl jít další okruh.
Jsme na třetím místě a holky před námi už nedoběhneme.
Pokud bychom měly stejný počet okruhů, rozhoduje čas a ony vystartovaly asi 15 minut před námi.
Ale počkejte.
Já to trochu zakecala.
Jsme třetí!
Chápete to?
JSME NA TŘETÍM MÍSTĚ!
A to s mámou máme věkový součet 106 let.
To by se taky mělo nějak započítat.
Ty holky před námi a ty před nimi nemají dohromady ani padesát!
Máma je neuvěřitelná.
Nestačím se divit a mám velkou radost hlavně kvůli ni, že si vyběhala místo na bedně.
Makala jako blázen a tohle byla hlavně její zásluha.
Tak co mámo, příští rok jako jednotlivec nebo zase ve dvojici?
Nebo že by trojice s urvaným tátou? 🙂