#muzeum #koníci # krávy #sama na pokoji
Budík? Kdepak.
Vstávám v sedm hodin. To je pro ostatní klidně čas dopolední svačinky.
Někteří dnes vyráželi už ve 4:30,
ale to mě nechává naprosto chladnou.
Dobrovolně vstávat uprostřed noci? Jsem přece na dovolené, ne?
Z albergue odcházím zase jako poslední.
Začíná se z toho stávat zvyk.
Na Caminu je úplně normální, že se vytvářejí skupinky podle tempa jednotlivých poutníků. Potkáváte stejné lidi pořád dokola. Ráno odcházíte spolu, obědváte spolu až se z vás stanou kamarádi a celé Camino, až do Santiaga, odejdete společně.
Dneska se mi zachtělo do takové skupinky také patřit a tak trochu přemýšlím, že bych počkala na kluky ze třetího dne.
Pamatujete na Chorvata, Japonce, Portugalce a Španěla, jak jsme kvůli pivu porušili večerku?
Jsme pořád v kontaktu, ale už několikátý den jsou asi 15 km za mnou.
Dopoledne je pro mě zase jeden z těch krásnějších dnů.
Za vesnicí San Juan de Ortega se nejprve pasou divocí koně, naproti přes cestu zase krávy.
Trávím tady dost času. Hladím si koníky, hříbátka se bojí, ale jsou perfektní.
Nechápu ostatní poutníky, kteří kráčí dál. Já bych tady mohla strávit snad i dva dny.
Než mi odpoví, kde dnes budou spát, jdu do muzea.
Atapuerca.
Tady byly nalezeny jedny z nejstarších pozůstatků hominidů v západní Evropě.
Právě odsud pocházel jeden z úplně prvních Evropanů.
Až tak významná tato lokalita je, že ji v roce 2000 zapsali na seznam světového dědictví UNESCO.
Vypadá to, že tito lidé byli kanibalové…
Nechávám si zajít chuť a jdu do místního baru na tortillu. Taková Camino klasika.
Brambory + vejce = tlustá placka.
Břicho je plné, ale že bych si pochutnala?
Nicméně tady se jí proto, aby člověk neumřel hlady a měl energii na další kilometry.
Není ještě ani jedna odpoledne, když mi píšou kluci.
Jsou 12 km ode mě a dnešní etapu už balí.
Já pokračuju dál.
Trochu mi dochází,
že už se asi nikdy neuvidíme.
I o tom Camino je.
Neustále loučení se.
Dneska končím na 25 kilometru.
Přede mnou je Burgos, ale tam se mi dnes nechce.
Jednak je to velké město (177 tisíc obyvatel), kde se člověk mezi poutníky úplně ztratí, jednak je tam drahé ubytování.
Pro dnešek jsem si vyhlédla soukromou albergue.
Jaksi mě z fotek nalákal bazén, ačkoliv předem vím, že do něj stejně nevlezu.
Když dorazím, moje nadšení rychle mizí. Křičící španělské děti plácající se v bazénu, běhající všude okolo.
Jsem vlastně u někoho doma,
kdo si z volných pokojů a přístavků udělal albergue.
Ve vesnici není žádný obchod.
Jsem nucela koupit si jak večeři,
tak i snídani.
Dvacet devět euro. I s noclehem, to jde.
Jedna z pozitivních věcí je, že mají pípu.
Tak si dávám pivo a rozhoduju se, že to tady snad nějak přežiju, i když pocit z toho nemám vůbec dobrý.
WiFi funguje jenom venku, takže sedím u bazénu a koukám do mobilu.
A najednou…
Mark.
Kaňaďan z Toronta, se kterým jsem před dvěma dny obědvala.
Vypotácel se z jedné z budov a je trochu zaskočený tím, jakou radost mám z toho, že ho vidím.
Ne že by byl můj tip.
Jsem ráda, že tady nejsem sama, což se tak původně jevilo.
Dokonce jsem přemýšlela, že odtud uteču, jak jsem z toho neměla dobrý pocit. Že půjdu do druhé albergue, která tady ve vesnici je.
S Markem už je svět zase o něco krásnější 😀
Marka ubytovali v jiném baráku než mě.
Já jsem úplně sama v desetilůžkovém velkém pokoji.
On je také sám v pokoji pro dvacet lidí.
Takže to vypadá, že domácí udělali dámskou a pánskou část.
U večeře zjišťujeme, že ačkoliv se to jevilo, nejsme jediní dva poutníci.
Soukromý pokoj ještě obývá starší manželský pár z Luisiany.
Milí lidé.
Denně ujdou okolo dvanácti kilometrů a Camino plánují dokončit někdy v druhé polovině srpna.
V té době bych asi byla doma, i když bych zpátky domů běžela, ale každý dělá co může.
Večeře byla fajn.
Dostali jsme salát. To mi udělalo radost, zelenina mi už začíná chybět.
Druhý chod – kuře s hranolkami a jako dezert jsme si mohli vybrat – já sáhla po bílém jogurtu. Prozřetelně trochu bílkovin.
V devět večer zalézám do postele.
Úplně sama.
Pokoj jen pro mě.
Spím u okna.
Dneska se bude spát královsky.
Akorát se trochu bojím a tak před vstupní dveře dávám noční stolek.
To když by někdo přišel, tak ať o něm vím hned v první vteřině a ne až bude stát nad mou postelí s kdoví čím v ruce.