druhý díl
Vyrostla jsem ve skautské družině a na táborech jsem vychovala nemálo dětí. Táborů jsem se později několikrát zúčastnila i v roli táborového zdravotníka.
To kromě podávání B-komplexu, když děti náhle začaly před nějakou běžeckou hrou nebo bobříkem odvahy sténat bolestí bříška, zahrnovalo i převzetí pokynů od maminek v den nástupu na tábor. Tenkrát jsem se nad jejich hysterickými obavami dokázala s nadhledem usmívat, kroutit hlavou a tajně zvedat oči v sloup. Večer jsem pak ostatním vedoucím vyprávěla historky, kdo mi co svěřil o svém Bobiškovi nebo Berušce. Maminky byly často na pokraji zhroucení, že musejí svá dítka opustit a předat je někomu, jako jsem já, přestože mě i ostatní znaly jako spolehlivé skautské vedoucí. A překvapivě tuto rozluku zvládaly mnohem lépe než jejich rodiče.
A teď střih. O nějakých 20 let později. Na 48 hod poprvé opouštím pejska. “Co jste to za matky, že svěříte své dítě cizím lidem na tábor?” S touhle myšlenkou jsem si v duchu hrála a říkala si, že už jen nechat dítě u babičky je pro matku hrdinský výkon – a možná i trochu nezodpovědnost. Vždyť jen vy mu rozumíte. Jen vy ho znáte nejlíp. Nikdo jiný se o něj přece nepostará lépe! “Jenom vy víte, co je pro něj nejlepší.”
A přitom toho svého malého prďolu nenechávám jen tak někomu. Zůstává doma, v prostředí, které dobře zná, se svým druhým páníčkem, naším živitelem. Vy, co jste četli první díl Psaníku už víte, že mi pejsek ukázal moje slabé stránky. A tak vám asi pomalu dochází, že ani můj odjezd se neobešel bez důkladných příprav. Žádné prosté: “Tak ahoj Franku, za dva dny jsem zpátky.”
S chirurgickou přesností jsem odvážila misky s pejskovými granulemi. Na kuchyňskou linku pečlivě vyrovnala pamlsky na dentální hygienu i jen tak pro radost, přiložila návody a skoro i graf pro snazší pochopení. Jo, možná jsem trochu na palici, přiznávám. “Jity, vždyť je to pes. On to přežije.”, slyším od páníčka s mobilem v ruce, který si myslí, že tím mě uklidní a přesvědčí, že má všechno pod kontrolou. Ale tak dobře, on to nějak přežije. A vlastně tomu i věřím.
Ale co já? Naštěstí vždycky, když musím odejít bez něj – a snažím se, aby se to moc často nestávalo – mám poměrně nabitý program a na přemýšlení zbývá času jen málo. Ale jednu fotku z každýho dne přesto požaduji. Minimálně jednu. A nespočet zpráv a telefonátů, abych měla jistotu, že všechno klape.
A tak si říkám: “Jak to ty matky zvládaly dřív?” Dva týdny bez dětí, mobilů, bez WhatsAppu…
No, klobouček.
Všude se řeší separační úzkost pejsků, jak nezvládají být sami doma, když páníček musí do práce a jak je na to dobře připravit. Ale kdo připraví nás? Myslím, že mám název pro ještě nenapsanou knihu: “Jak v klidu odejít z domu – bez pocitu viny.”
Psí máma – Jitka Vojtková