#Paul #úpal #nejdražší a nejhorší ubytování
Ráno vstávám brzo. Ale kluci samozřejmě taky.
Přemlouvají mě, ať dneska jdu s nimi.
Jenže já už mám jasno. Tohle Camino si chci odběhnout po svém.
Jednou jsem se rozhodla, že přeběhnu celé Španělsko
a to by se mi s partou 4 chlapů podařilo jen těžko.
Tak pac a pusu.
Já běžím dál.
Vstříc novým tvářím.
A ta první přichází překvapivě rychle.
Paul.
Tohle jméno si zapamatujte.
V mém příběhu bude hrát jednu z hlavních rolí.
Američan, Iowa, 25 let.
Na zádech nese klasickou krosnu, stejně jako všichni tady.
Tedy … kromě mě.
A ještě těch, kteří si nechávají svá zavazadla vozit.
Za poplatek 7 Euro je možné si nechat svoje zavazadlo poslat do vámi vybraného albergue.
Tuto možnost volí většinou starší lidé. Nebo ti, kteří cestují s dětmi.
Nebo ti, kteří na to mají peníze.
Chvíli si povídáme, překvapivě mu rozumím.
Jakmile se ale terén nakloní směrem dolů, přirozeně mu uteču. Jenže pak fotím a natáčím a ejhle.
Paul mě doběhne.
Počkejte…
Čtete správně.
Doběhne. On taky běží!
S takovým batohem?
Tak to si budeme rozumět.
Akorát je trochu rychlejší než já.
Nechci aby mě uhnal. A vlastně nevím jestli si budeme rozumět.
A pak taky nevím jak slušně někomu říct:
„Těch 15 km s tebou bylo to fajn, ale teď už si běž po svých.“
Nechci na nikoho čekat.
Nechci aby někdo musel čekat na mě.
Chci jít sama.
Naštěstí přichází městečko Los Arcos. Na chvíli se stávám křesťankou a vymlouvám se na nutnost jít se podívat do kostela.
To ale tak úplná lež není, chodím každý den – tak trochu poděkovat, že tady můžu být, že mám sílu jít…
Přeju mu šťastnou cestu a pac a pusu.
Dávám krátký odpočinek a malou svačinu.
Koukám na ubytování.
Ve městě, kam chci dojít a určitě nechci jít dál, je nějaká slavnost.
Všechno levné ubytování je vyprodané.
Píšu Paulovi.
To brzo, že?
Když tam něco seženeš, podržíš mi jednu postel, prosím?
Odepisuje hned.
Není mu dobře, zvrací a myslí si, že ho co nevidět doženu.
Že bych ho uhnala?
Má náskok přes půl hodiny a já už neběžím, je hrozný vedro, takže nevěřím tomu, že bych ve Viana byla dřív jak on.
Je docela dobré zmínit, že dneska je 39 stupňů.
Ve stínu. Jenže tady žádný stín není.
Až na ten jeden, pod malým keříkem, kde leží Paul.
Prý už několikrát zvracel. Dávám mu vodu.
Tvrdí, že bude dobrej.
Do města jsou to už asi jen 4 km.
Prý mám pokračovat.
Tak jdu, ale jsem s ním pořád v kontaktu.
Po cestě si raději dělám rezervaci. V penzionu.
Ano, plácla jsem se přes kapsu, ale není jiná možnost.
Dál už jít nechci. Na odpoledním slunku si připadám jako na závodě Badwater v Údolí smrti.
Je teplo. Už trochu moc.
V klimatizované recepci mě přivítal pán s pejskem.
Navíc je tady i samoobslužný bar, takže první co udělám je, že si dám malé pivo.
Pak teprve jdu na pokoj.
Mám třílůžák, za 30 Euro na noc.
Jenže místo na pokoji jsem se ocitla snad v prádelně.
Recepční se mi omlouval, že zatím nemá na pokoji klimu, ale že to bude takhle hrozný, to zatajil.
Tak tady spát nepůjde.
Větrák, měla paní Claudie z Francie nasměrovaný přímo na sebe a na mě zbyla postel dále od okna.
No okna… Od otvoru ve zdi.
Mezi ulicí a pokojem totiž vedl asi osmdesát centrimetrů dlouhý tunel, takže dovnitř neproudil vůbec řádný vzduch. Zato tam visel malý sušák na prádlo, který spolehlivě zastavil i ten poslední vánek, kdyby náhodou nějaký přišel.
Po sprše a vyprání oblečení se pokoj definitivně proměnil v tropy.
A k tomu tři páry propocených bot.
Třetí spolubydlící byl Greg z Anglie.
Ne, to nepůjde.
Tady spát nepůjde.
Utíkám ven na jídlo a pivo.
Pak se poflakuji na recepci, protože tam je přece klima.
A napadne mě geniální plán.
Budu spát tady.
Jdu si pro všechny věci a přeji jim Buenas noches.
Cha. Jsem to ale hlava mazaná.
Jenže…
Na recepci se celou noc svítí.
Nemůžu najít vypínač a hraje tam rádio.
Nemůžu najít recepčního.
Zkouším usnout.
Nedaří se.
Končím.
Radši teplo, než světlo a zvuky.
Beru zase všechny věci a jdu na pokoj.
Hola. Tak jsem zase tady.
Vedro zůstalo.
Ale je tam tma a ticho.
