#ukulele #had #jdu spát dřív jak slepice
Dneska je to špatný.
Bolí mě vnitřní strana stehen.
A zadek.
Divný.
Neběžím.
Vlastně se mi nechce ani jít.
Po hodině přemlouvání sebe sama a pěti kilometrech otevírám Booking a zkouším zrušit včerejší rezervaci.
Je až na 39. kilometru.
A já se na to dneska fakt necítím.
Nechce se mi.
Jenže storno poplatek?
100 %.
Takže…
Sakra.
Jdu dál.
Dneska by mi přitom úplně stačilo nějakých 25 km a pak se někam svalit.
Po patnácti kilometrech potkávám Matta.
Tak jsme se včera loučili zbytečně, že?
Dáváme kafe a colu.
Té jsem tady na Caminu vypila víc jak za celý svůj život.
Kofein zabral.
Dokonce i chvíli běžím.
Ale těch 39 kilometrů dneska rozhodně nebude jen tak.
Čeká mě 600 metrů převýšení.
Na to jsem se včera samozřejmě nepodívala.
Takže stojím pod kopcem a nastvává divení.
Tohle bude dlouhý.
V El Acebo de San Miguel si dělám pauzu.
Radler.
Gazpacho.
Pohoda na zahrádce.
Na chvilku je zase dobře.
Zvlášť když vidím přicházet Roberta z USA, kterého jsem potkala už před několika dny.
Jak je možné, že jsme stejně rychlí?
No… on tu nejnudnější část mezi Burgosem a Leon jel autobusem.
To tady udělalo dost lidí.
Třeba i Xavier, kterého jsem potkala v Sahagúnu.
Teď taky usedá k mému stolu a vytahuje ukulele.
No ty bláho.
Kluci tady dneska končí.
Já chci taky!
To by byla pohoda.
Ale nejde to.
Na albergue v Ponferradě dorážím v půl páté…
Je tady Branko i Jon.
Branka si pamatujete, to je ten fotbalista z Chorvatska.
Asi vypadám fakt vyřízeně, protože Jon mi okamžitě dává kus svojí pizzy.
Bodla.
Pak sprcha.
Nákup.
Večeře.
Pivo.
A v sedm večer jdu spát.
V SEDM.
To je ještě před večerníčkem!
Mám dívčí pokoj, sedm postelí a vlastní koupelnou.
Ale dneska nemám potřebu s nikým mluvit.
Ani se seznamovat.
Ani být společenská.
Nic.
Jdu spát.
Tak ťapu dál.
Terén je obtížný.
Vedro.
A dokonce i had.
Lekli jsme se oba asi úplně stejně.
