# přeplněné Camino # chobotnice
Dneska vyrážím v sedm.
Asi jako všichni ostatní.
A že jich je.
Jestli jsem si myslela, že už mě na Caminu nemá co překvapit, tak jsem se spletla.
Lidí jak na Václaváku.
To nechceš.
Nelíbí se mi tady.
Nejde předbíhat.
Cesty jsou plný.
Co víc, i hospody jsou plný.
Zmizely fontánky.
Ubylo kostelů.
Ale zato přibyly bary, automaty na pití, ale hlavně teda lidi.
Posledních 100 km do Santiaga.
Tady právě mám pocit, že končí poutnictví a začíná turistika.
Většina ale končí po nějakých 25 kilometrech v Palas de Rei.
Pak už je klid.
Konečně zase sama.
Těsně před městem Melide, kde dneska končím, dobíhám Jona.
Máme stejnou albergue.
Domluvili jsme se tak už včera večer a oba máme tam rezervaci.
A vybrali jsme dobře.
Teda… Jon vybral dobře.
On totiž sleduje hodnocení.
Já koukám jen na cenu.
Ale tentokrát bylo všechno v souladu.
Albergue je hezká, je levná a snídaně je v ceně.
No neber to!
Na pokoji jsou jen dvě dvoulůžkové postele.
Takže max 4 lidi, ale je zde jen jeden postarší Ital, který neumí ani slovo anglicky.
Melide je proslulé jako hlavní město chobotnic.
Což je trochu paradox, protože moře je odsud docela daleko.
Ale na čem si pochutnáme k večeři bylo jasné.
A nebyla to čínská polívka nebo lasagne do mikrovlnky.
Dneska jdu s Jonem na večeři.
Dáváme si chobotničku.
U piva a vína pak probíráme vztahy mezi Severní a Jižní Koreou.
A já si v duchu slibuju, že až přijedu domů, tuhle část historie si pořádně dostuduju.
Ten pocit z přeměny poutnictví na turistiku mě mrzí, ale ta chobotnice v Melide za to stála. Děkuji za hezké počtení, hrozně mě to bavilo sledovat.