Beskydy jsem poprvé navštívila v roce 2025. Na to, že mi v tom roce bylo čtyřicet se jako není čím chlubit, ale tak stalo se. A vlastně vůbec nevím proč mi to trvalo tak dlouho. Nežiju nikde na Šumavě, ani v zapadlých koutech Krušných hor. Jsem z Pardubic, to je skoro střed republiky. My to máme daleko všude úplně stejně.
Poprvé jsem tam zavítala v květnu na závod Valašský hrb.
Můj úplně první ultra závod v životě. Ten typ závodu, kdy ještě vůbec nevíte co děláte, možná ani proč, ale děláte to s obrovským nadšením.
Vůbec jsem tenkrát ještě nevěděla kdo je ten borec (Jiří Petr), který jako první běžel proti mě, když já to měla na otočku ještě tak 5 km. Ale běžela jsem.
No běžela. Na chvíli jsem si zahrála i na turistu. Pěkně se sluchátkama, pohodička krásnou krajinou.
Ještě teď děkuji těm kluků, kteří mě předbíhali a křičeli, že jsem přece na závodě. Měli pravdu a já se znovu rozběhla.
Na chvíli jsem na to totiž zapomněla. To se tak stane. To možná bylo poprvé, ale jak se ukáže za chvíli, určitě ne naposledy. Přišla na mě krize a já to nepoznala.
Ale nezůstala se mnou až do konce a já se zase rozběhla.
Mně to rozbíhání totiž chvilku trvá. Stejně tak jako plavání. Tam mi to začíná jít po prvním km. U běhu mě to začíná těšit někdy na 20. km. Tam, kde už někteří nemohou, mě to začíná bavit a skoro si přeji, ať to nikdy neskončí.
No skoro, že? Samozřejmě jsem se těšila do cíle. Na pivo pochopitelně. Bylo teplo.
Při závodě se mi dařilo. Jako nevyhrála jsem, s tím jsem tam ani nejela, ale do cíle jsem se dostala na 8. místě. Což je krásný, že? Udělalo mi to obrovskou radost.
A právě radost z tohoto běhu mě přivedla na myšlenku se do Beskyd vrátit a hned jsem si našla i důvod a způsob. Závod.
Beskydský ultra trail.
1. ročník.
Start v 7 hodin. To je čas, kdy normálně vstávám a jdu venčit svého pejska Franka. Pak poklidná snídaně, pohodová chvilka u Duolinga a pak nějaký ten trénink.
Tentokrát jsem musela vstát dřív, abych se stihla nasnídat (věděli jste, že se před aktivitou máte najíst třeba i dvě hodiny předem aby to tělo stihlo vstřebat a poskytnout vám potřebnou energii?) a dát si čaj. Bez toho totiž můj den nejde začít. A je jedno jestli je +40 nebo -8. Čaj je number one (od Ještědu 24 si ho dávám i do softflasků, černej s trochou medu – mňam).
Spíme v autě na parkovišti Bumbálka a start je u horského hotelu Sůkenická.
Naštěstí měli organizátoři zajištěnou kyvadlovou dopravu, takže první kopec dne nemusíme absolvovat ještě před závodem.
Registraci jsem zvládla už včera a tak si ráno jen vyzvedávám čip a připravuji se na hromadný start.
A zdravím se s kamarádem!
Ano, už mám známé v ultra světě. Mám radost. Je sice jen jeden, zatím, ale je to ten, díky kterému jsem zvládla Ještěd 24 hod o trochu líp než jsem si vysnila. Asi. Byl tam Roman.
Po zaznění startovního výstřelu, ačkoliv to zcela jistě výstřel nebyl, ale nedokážu si vybavit jestli jen do megafonu zařvali tři, dva, jedna start nebo něco jiného … jsem si uvědomila, že to tam vlastně znám.
Tady někde byla ta zmiňovaná otočka z Valašského hrbu.
Začátek je z kopce. To jde. To je pohoda.
Nechvátám. Jsem ultra začátečník a hlavně vůbec nevím, jestli tuhle vzdálenost dokážu uběhnout. Já nejsem troškař a tak jsem se přihlásila na tu delší trať, 82 km a převýšení přes tři tisíce metrů.
Můj cíl je přežít, dokončit a když to půjde, tak dokončit do půlnoci.
Po cestě na první občerstvovačku, protože já tam jsem proto, že mě to baví a proto, že si závod chci užít, si povídám s ostatními. Ptám se jich jaký mají na dnešek časový plán. „V kolik asi tak chcete doběhnout do cíle?“
Spousta z nich mi odpovídá, že do tmy.
Hmmm, to zní dobře. To by se mi taky líbilo, ale já jsem pomalá a běžela jsem si po svých.
A pak začala chvilka přemýšlení.
„Takže oni chtějí být do tmy v cíli a jsou už teď až za mnou?
Tak to bych to taky mohla do tmy stihnout.“
Na první občerstvovačku (Pod Kotlovou – 9,5 km) už dobíhám s myšlenkou přiběhnout do tmy a neopustila mě po celou dobu běhu.
Protože já se vlastně tmy bojím a vůbec se mi po tmě běžet nechce (přečtěte si můj přechod Alta Via 1). Co z běhání v noci člověk jako má, že?
Můj druhý strach je ze zimy, proto mě asi nikdy neuvidíte na LH24.
A další strach mám ze žízně, takže nosím tak o půllitru víc tekutin než ostatní.
No a to je asi všechno. Pavouky sem nemá cenu zatahovat, těch se ale bojím taky.
Jako správný závodník jsem na tomto závodě měla svůj support. Ríšu, se kterým jsem si vyměnila role. Jemu jsem totiž několik let dělala supporta já při jeho extrémních triatlonech. Aspoň si teď vyzkoušel jaké to je někoho krmit, oblékat, stát na správném místě, říkat ty správné věty.
A třeba i hlásit jak si vedu. Ačkoliv jsem neměla za cíl skončit do několikátého místa, to že mi hlásil, že kousek přede mnou je běžkyně z mé kategorie a že se ji postupně přibližuju, mě hodně motivovalo. Zvlášť potom, co jsem předběhla i jistou běžkyni na písmenko I., která ještě na Valašském hrbu doběhla o 13 minut přede mnou. No a teď ji předbíhám já už na 20. km a ještě k tomu v úseku, který je do kopce. Zírám jak jsem se přes červenec posunula. Za to může přeběh Juliana Trailu (doporučuju přečíst a taky si tam zajet).
Mám radost. Běží mi to skvěle, svítí sluníčko, všechno je super.
V průběhu závodu bylo nutné hlídat si nejen čipové kontroly, které byly součástí občerstovaček, ale také tzv. cvakačky – nezveřejněná místa, na kterých jsme si museli procvaknout papírek ze startovního balíčku. Přiznávám, že mě to lehce obtěžovalo.
No… to jsem napsala moc slušně. Nechci být sprostá takhle veřejně, ale to, že mě to sralo se asi napsat může.
Vůbec mě to nebavilo. Člověk si musel ten papírek pořád hlídat, abyc ho neztratil, protože se s ním musel prokázat v cíli. Celé mi to přišlo úplně zbytečné, vzhledem k tomu že máme čip.
Kontroly ale byly dopředu řádně označené a upozorňovaly závodníky včas, aby začali dávat pozor, že se cvakačka blíží.
Aby ale všechno nebylo tak růžové … teď přijde realita.
Nevěděla jsem, že jsem v krizi. To člověku dojde až zpětně. Možná až druhý den.
Krize mě potkala u občerstvovací stanice Sulov (58. km). Jen jsem šla. Lesem. Překračovala kořeny. Obcházela šutry. Už to byla dřina. Nic moc jsem nevnímala.
Ztuhly mi kyčle, běžet se mi nechtělo.
Ale když jsem se po nějaké době otočila, viděla jsem, že mě někdo dobíhá. A já jsem od Rišky věděla, že si vedu podezřele dobře, že jsem do desátého místa a že si to rozhodně chci udržet a že když všechno půjde jako dosud, tak že to i do té tmy stihnu a to by bylo neskutečné překvapení a skoro zázrak.
Běžkyně mě ale doběhla, předběhla a šla si po svých. Samozřejmě jsme prohodili nějaký to slovo o tom, jak už nemůžeme a že je to dlouhý, ale to jsou vlastně jen takový prázdný fráze.
Jsem velmi soutěživá takže to, že mě někdo předběhl, ještě k tomu o dost starší, se mi vůbec nelíbilo a zmátořila jsem se. Zase jsem se dala do běhu, předběhla ji a běžela dál. Dobíhala jsem pak i další a další závodníky i závodnice.
To o sobě už vím. Že v závěru závodu umím zabrat.
A děcka, já zabrala tak, že jsem spolu s jistou a mně do té doby neznámou Andrejkou S., se kterou jsme šli/běžely posledních 12 km a neskutečně si sedly (až tak, že spolu v březnu 2026 poběžíme štafetový závod dvojic – Milešovka Ultra Six), doběhly na 7. a 8. místě v kategorii 36-50 let.
Ze 40!!!
A děcka. Já to stihla do tmy!
Co víc, do tmy jsem se dokonce stihla přesunout za svým pejskem 160 km daleko (autem pochopitelně).
Děcka, já si vlastně až teď uvědomuju, že to byl závod na 50 mil a to zní docela dobře, ne?
Uběhla jsem přes 50 mil v Beskydských kopcích.
Jsem šťastná.
Výsledný čas 12:14:57.2 |