třetí díl
“To máte psa?”
Ne asi – zajíce.
Zas nějakej idiot, pomyslím si.
Volá na mě pán, se kterým se už za pár vteřin mineme na chodníku.
Já se svým pejskem Frankem, on zase s tím svým.
“Jo, psa,” odpovím a pokračuji v chůzi.
“Tak to ne, to ne…” mumlá si a přechází na druhou stranu chodníku.
To jako máme mor?
Nebo proběhla nějaká tajná psí selekce a Frank si vytáhnul černýho Petra?
A kam se, proboha, ztratilo obyčejné dobrý den?
Zdá se, že nejdříve se musí vyřešit to zásadní: pohlaví.
S lidmi to je lehčí. U většiny je to poznat už z dálky, a tak na sebe nekřičíme: “žena?!”, ale rovnou přejdeme k pozdravu.
Hezké odpoledne, jak se máte?
Jakmile se ale u pejskařů ukáže, že se odpověď neshoduje s představami tazatele, komunikace se dále nerozvíjí.
Každý zaujme místo na své straně silnice a setkání je u konce.
Stačí mít v ruce vodítko a pozdravy pejskařů se rázem ocitnou v jasně definovaném rozhovoru:
Krok jedna: To je pes nebo fena?
Krok dva: vyhodnocení rizika.
Krok tři:
a) útok nebo útěk – závisí na odvaze a pohotovosti páníčka
b) přiblížení se – ideálně s větou – “náš je hodnej”, jejíž význam nemůže být prázdnější
Vyšší dívčí, kde jde veškerá etiketa definitivně stranou, jsou majitelé fen.
Ti už z dálky, klidně přes celý park, volají – “Pozor, my háráme!”
Cítíte sami, že k tomu už se slušně vyjádřit nejde.
Ani čeština nemá dostatečné množství společensky prezentovatelných slov.
Tady se snad hodí jen ten smajlík, který si plácá rukou do čela.
Kdo se vás na to ptal?
A jak jako MY?
Dobrý den, jak se máte se nenosí.
Stačí vědět, kdo má pindíka.