#voda #pilgrims café #čaj #mše
V půl osmé vybíhám z albergue. Po čtyřech kilometrech potkávám maringotku. Bar, kde se dá koupit kde co. Takže… 18 km bez vody se úplně nekoná, ale je pravda, že tady stát nemusela.
Nic nekupuju a běžím dál.
Dobíhám Fabiana s Brankem a utíkám jim.
Tak o tomhle úseku poslouchám už dva dny.
Lidi vás dokonce zastavují na ulici a varují:
18 kilometrů bez vody!
No dobře.
To snad přežiju, ne?
Podle mapy mi to vychází dokonce ještě míň.
Proč tedy všichni tenhle úsek tak dramatizují?
Protože zde není žádný stín.
Mně je to vlastně jedno. Za dvě hodiny to mám za sebou.
Navíc jsem úplnou náhodou spala přesně na jeho začátku, takže ho dávám hned z rána, kdy není takové vedro.
Ale představte si Mitche a Deila. Starší chlápci, tři kilometry za hodinu, čtyřicet stupňů a žádný stín.
V jejich případě bych vodu navíc fakt vzala.
V první vesnici si dávám limču a pokračuju.
Začíná být vedro.
Později znovu dobíhám Branka. Jde s Korejcem Jonem a Mattem z Massachusetts.
A s Mattem si nějak padneme do oka.
A náš příběh začíná skoro jako vtip:
Potká se teolog s religionistou…
No, jak bychom si mohli nerozumět?
Navíc máme stejné oblíbené filmy.
Sám doma.
Sestra v akci.
Ale zvládáme i složitější témata. Třeba teologii a náboženství.
Mattovi je 36 let a učí na druhém stupni teologii. Což je pro něj dost úsměvné, prý nebyl zrovna vzorný student.
V 17 hodin je Pilgrims Café. Není to povinné, ale jdu.
Nějak mi to dnes připadá jako dobrý nápad.
Možná za to může Matt.
Ale taky ráda zkouším nové věci a tohle jsem ještě nezažila.
A taky se tam podává čaj.
Čaj! Po takové době!
Je jedno kolik je venku stupňů.
Běžím. Čaj k životu potřebuju.
Přišlo nás osm poutníků.
Sedíme v kruhu a povídáme si o Caminu. Kdo jsme, proč jdeme.
Večer všichni spíme v jednom hostelu v Sahagúnu.
Mě ubytovali na holčičím pokoji. Čtyřlůžák, ale jsme tam jen dvě.
Skoro soukromý pokoj s vlastní koupelnou.
To se bude spinkat.
Hostel je křesťanský, vítá nás kněz a jeho pomocník, ze kterého se později vyklube ministrant a budoucí kněz.
A já si říkám, že mě to tady vlastně baví.
Za noc deset euro.
Pořád nechápu, jak to za ty peníze může být tak hezké, čisté a velké.
Druhé kolo, mě dost překvapilo. Něco jsem se o sobě dozvěděla.
Na stole ležela hromada kartiček s různými symboly.
Každý si vybral tu, která vyjadřovala to jeho Camino.
Já si vybrala uzel. Ani jsem nevěděla jak se uzel řekne anglicky a už to zase nevím.
Není to node?
Přišla jsem na řadu jako poslední a překvapivě jsem strašně znervózněla.
Úplně mi vyschlo v krku, skoro se mi klepala kolena.
Jak mám mluvit o svých pocitech, takhle to dopadne.
Ale zvládla jsem to.
Jsem skautka, takže uzel je pro mě přirozená volba. Ale taky symbolizuje pouto.
Protože když jsem na Camino přišla, měla jsem jasno:
S nikým se bavit nepotřebuju. Stejně už ty lidi nikdy neuvidím.
No…
Jak moc jsem se spletla.
Už čtvrtý den jsem byla já ta, která se ptala:
„Jak se jmenuješ?“
„Odkud jsi?“
„Kam dneska jdeš?“
Začala jsem si hledat parťáky. Camino kamarády. Navazovat kontakty.
A přesně proto ten uzel.
Pouto. Lidi. Nová přátelství.
Pak jsme šli na mši.
Napůl v angličtině, takže překvapivě něco chápu.
Na konci stojíme všichni před oltářem a dostáváme požehnání na cestu přímo od kněze a ještě od jeptišky.
Mazec.
Pak jdu s Brankem na pivo, ale nějak si nemáme co říct.
Tak se rozloučíme a já jdu hledat Matta.
Najdu ho na večeři s Fabianem.
A nakonec z toho vznikne moc pěkný večer.
A já začínám mít takový podezření, že ten uzel jsem si nevybrala úplně náhodou.