CAMINO FRANCÉS – 7. DEN

Když ráno vyrážím, je venku 16 stupňů.

Šestnáct.
Ve Španělsku.
Na konci června!
Co se to tady jako děje?

Po včerejším lehčím dni mi to dneska zase celkem běží.
Dokonce se po pár hodinách i sluníčko uráčilo ukázat a můj svět je rázem opět v pořádku.

Dnešním cílem je VillaFranca Montes de Oca.
Jen 35 km.
Možná málo, ale možná taky přesně tolik, abych tady zvládla ještě nějaký ten týden běhat a fungovat.

A navíc mám čas posedět s ostatními poutníky, natáhnout si nohy a sestříhat videa.
Když to nechávám až na večer do postele, mobil většinou odkládám až chvilku před půlnocí.
Pak se nemůžu divit, že ostatní po páté ráno nadšeně vyrážejí, zatímco já se otáčím na druhý bok a nechávám si skoro dvě hodiny ještě něco zdát.

Bydlím dnes v hotelu.
No…tak trochu.
Je to hotel, ale zezadu mají albergue.
Potkávám pár známých z předvčerejška.
Z toho dne, jak jsem spala v místnosti se 48 lidmi.
Svačím, když si ke mě přisedne Polák Robert s pivem v ruce.
Trochu vtíravě a trochu nenápadně přímo do očí mu říkám, jak mu to pivo závidím.
Beze slova vstane a odejde.
Jsem myslela, že Poláci a Češi k sobě mají blízko…
Že by se urazil?

Za chvíli se vrátil.
S druhým pivem.
Pro mě.
Nejlepší chlap na světě!
V tuhle chvíli samozřejmě.
Protože první místo samozřejmě pořád drží Frank 🐕.
I přesto, že neumí nosit pivo 😀

Obchod otvírá až v pět odpoledne a hned pět minut potom z něj odcházím se dvěma malými a vychlazenými.
Na oplátku.

Večer mám premiéru.
Plácla jsem se přes kapsu a jdu na společnou večeři.
Poprvé po týdnu nejím čínskou polívku ani lasagne z mikrovlnky.
Tříchodové menu stojí 18 eur a pro každý chod mám na výběr z několika možností.

U stolu nás sedí devět.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu svoji angličtinou vysvětlovat historii Českoslovenka lidem z různých koutů světa.
Sami si o to řekli.
A kupodivu vypadali, že mi rozumí.

Jdu spát s plným bříškem a osmi novými kamarády.