CAMINO FRANCÉS – 19. DEN

Budík, který mi začal na ruce vibrovat v 5:40, posouvám o 10 minut a pak vylézám.
Všichni ostatní na pokoji, další 4 lidi, ještě spí.
Bob Dylan by měl radost.

The times they are a changing‘ …

A mění. Vstávám brzo, protože mám naspěch.
Večer se chci potkat s klukama.
Ti ale mají malý náskok.
Včera spali v Samosu. Krásná vesnička, perfektní klášter.
To se muselo Mattovi líbit.

Je to totiž zároveň i ubytovna.
Teď je ale ještě zavřená.
Takhle brzo snad nevstávají ani mniši.
Všechno je pořád zavřené, nepotkávám ani žádné lidi.
Vím, kam kluci chtějí dneska dojít, takže si dělám rezervaci ve stejném městě jako oni.
Pak tam budu muset doběhnout.
Nechci přece přijít o 12 euro, že?
Jenomže mám před sebou 46 kilometrů.
No, to není úplně málo.

Jinak dneska vůbec není teplo.
V noci pršelo a venku je teď jako ve skleníku.

Přicházím do Sarrie.
Města, odkud vyráží nejvíce poutníků.
Je něco málo přes 100 km od Santiaga.
A právě těch posledních sto kilometrů je minimum, které musíte ujít, aby se vám pouť počítala.
Abyste dostali potvrzení, tzv. compostelu.
Ten nárust lidí je ohromný.

Navíc jsou ve městě nějaké cyklistické závody, takže ještě lidi navíc.
Takové ty závody, kdy jsou v úzkých uličkách postavené umělé překážky a cyklisti přes ně skáčou.
Mazec.
Trochu se bojím.
O ně.
Já jsem za zátarasama.

Snažím se mezi nimi prokličkovat a co nejrychleji zmizet.
Nemám úplně čas na rozdávání.
Nechci dorazit na ubytovnu v sedm večer.

Jenže mi to jde pomalu.
A mám hlad.
Dneska je neděle.
Takže je víceméně všude zavřeno.

S jedným mladým párem se dávám do řeči.
Přijeli až z Mexika.
Ona je Polka, on z Kalifornie.
Dali se dohromady a teď spolu žijí v Mexiku.
Je to tam levnější než v Kalifornii.
A sem přijeli kvůli Santiagu a pouti.
Nedovedu si představit jet takovou štreku kvůli nějakým sto kilometrům, ale zase rozumím tomu náboženskému pozadí.

Dnešní cíl je Portomarín.
Cíl praktivky každého poutníka, který začíná v Sarrie.
Takže úplně geniální plán to nebyl, bude tam narváno.
Naštěstí mám rezervaci.
Teď už to bude nutnost každý den.

Jo, a víte co mě na tom návalu lidí trápí úplně nejvíc?
Že mezi ně zapadám.
Mám jen ten svůj malý běžecký batoh, takže vypadám taky jako někdo, kdo právě vyrazil ze Sarrie a za týden bude v Santiagu.
Že už mám za sebou přes 700 kilometrů?
Ani náhodou.
Strašný starosti, co?

Čtyři kilometry před cílem se začínají dělat mraky.
Vidím blesky.
Naštěstí jsem to ale stihla, z deště nakonec nic nebylo.
Kluci si vybrali stejnou ubytovnu a už jsou pochopitelně tady, umytí, i odpočatí.

Jinak tuhle ubytovnu vám musím doporučit.
Víte kolik je v jedné obří místnosti postelí?
130!
Slovy – sto třicet postelí.
Skoro všechny jsou obsazené.
Nebo do večera budou.
Mazec.
Tak tohle jsem ještě nezažila.
A jsem z toho nadšená.
Vlastně se mi to fakt líbí.
Jsem věděla, že se zase stane něco, co jsem ještě nezažila nebo neviděla.
A to mě na tom baví nějvíc.
Doma přitom nesnáším, když třeba v supermarketu přestaví regály.

Mám hrozný hlad, ale kluci jdou na večeři až po mši.
Takže jdu sama na průzkum okolí.
Mám 46 km a ještě dalších pár naťapu po městě.
Naštěstí ale v blízkosti hostelu objevuji něco jako garáž plnou automatů.
Automat na pití, na tohle a na tamto…
A mezi nimi automat na pizzu.
Tak to musím zkusit.
To je jasná věc.
Stačí si vybrat druh, zaplatit a automat vám ji upeče.
Tohle jsem ještě nikdy neviděla, takže do toho jdu.

Pizza stojí 10 euro a celá akce zabrala asi 12 minut.
Chvilku mi připadalo, že tam to těsto snad i kyne, jak jsem měla hlad a fakt na to spěchala.
Nakonec mi vypadla krásně upečená pizza v kartónové krabici.
Takže si ji beru na ubytovnu, kde si k ní můžu koupit jedno točený.
No nemám se na tom světě krásně?

Jsem strašně unavená, ale nemám hlad.
První úkol splněn.

Asi hodinku ležím v posteli.
Pak jdu na mši.
Nechodím často, jen jak to cítím.
A dneska se mi trochu chce a trochu ne, ale kluci jdou, tak jdu.
Ať netrhám partu.
Jenže v kostele je vzduch jak někde v uzavřeném skleníku a mě vážně není dobře.
Cítila jsem se i na omdlení.
Je mi blbě.
Strašně se potím.
Ale je mi blbý během kázání odejít a rušit ostatní.
Tak trpím uvnitř kostela až ostatní málem na vlastní oči zažívají zmrtvýchvstání.

Z mše pochopitelně pochopitelně nic nemám. Jednak kvůli skoro kolapsu, pak proto, že byla ve španělštině.

Po mši jdeme s klukama pivo a večeři.
Naštěstí se nikomu nechce nikde zbytečně chodit, takže sedáme do první hospody u kostela a plánujeme další dny.
Kluci chtějí být v Santiagu už v úterý odpoledne.
Dneska je neděle.
Já takhle na spěch nemám.
Takže půjdu s Jonem, tím Korejcem, a přijdeme do Santiaga ve středu ráno.
Branko s Mattem půjdou spolu.
Ve středu se dopoledne ještě potkáme.
Dáme si pac.
Možná pusu a už se nikdy neuvidíme.