#jsem v polovině #nemám kde spát
Včera jsem vůbec neměla čas se zastavit a uvědomit si jednu docela zásadní věc.
Sahagún = polovina cesty do Santiaga.
Dobře.
Není to polovina mého úkolu, protože já se snažím přeběhnout celé Španělsko.
Ale i tak… velký milník to je.
Všechno to rozjímání a focení si nechávám až na dnešní ráno.
Ulice jsou prázdné, poutníci už dávno odešli.
A já mám celé město skoro jen pro sebe.
V první vesnici zastavuju na snídani.
A kdo tam sedí? Fabian.
Skoro vždycky na něj narazím někde u jídla.
Na hostelu jsme sice měli snídani za dobrovolný příspěvek, jenže tady zřejmě platí pravidlo:
Kdo dřív přijde, ten dřív žere.
Takže když jsem dorazila já, a já už vždycky odcházím poslední, čekala na mě už jen…
čistá voda. 😂
No nic.
Dávám si s Fabianem bocadillo. Klasická španělská svačina.
V jednoduchosti: bageta s prosciuttem.
Na 30. kilometru je vesnice Reliegos.
A já tam přibíhám už někdy po jedné hodině
Když tady skončím, co ale budu celé odpoledne dělat?
Půl dne přede mnou.
To mě neláká.
Takže místo odpočinku a rozumného rozhodnutí, dělám to, co umím nejlépe.
Běžím dál.
Že to nebyl nejlepší nápad se ukáže už za šest kilomterů.
V městě Mansilla de las Mulas.
Měla jsem poslechnout intuici a Matta s Fabianem.
A protože mi to dneska vůbec neběží, začínám si s Fabianem pohrávat s myšlenkou, že skončím stejně jako on – na 30. kilometru.
Těžkost běhu svádím na hlad. Včera jsem totiž skoro nic nesnědla a dnes mi to vůbec neběží.
Chvilku po Fabianovi potkávám teologa Matta.
Taky bude končit na třicítce.
Začíná se mi ta myšlenka líbit čím dál víc.
Myšlenka, že nebudu odpoledne sama.
Že se nebudu muset seznamovat s někým novým… shánět parťáka na pokec.
V Mansille jsou všechna albergue obsazená.
COMPLETELY FULL.
Přesně tohle chceš po 36 kilometrech vidět.
Sakra.
Co teď?
Je tady park a já přece mám nafukovačku a všechno vybavení na spaní venku.
Dokonce i fontánku, kde by se dalo trochu umýt.
Ale chce se mi?
Volám do hotelu, který jako jeden z mála nemá na Bookingu napsané žádný volný pokoj.
Prý za 60 euro na noc.
Děkuji nechci.
Sakra.
Co teď?
Dopředu jít nejde.
Resp. nechci.
To bych musela až do Leonu a ten je 18 km. Nic blíž není.
Po 36 km?
Ani náhodou.
Jediná možnost, která mi trochu připadá rozumná je…
vrátit se.
Vrátit se do Reliegos.
Do té vesnice, kde jsem byla po jedné hodině a je 6 kilometrů odtud.
Že já tu svoji intuici neposlechla.
Už neponechám nic náhodě.
Na Bookingu je volné místo, dělám si hned rezervaci a jdu zpátky.
Jdu zpátky.
Zkouším stopovat.
Nic.
Jdu dál podél silnice mezi Horní a Dolní vesnicí.
O auto tady nezakopneš.
Ale pak náhodou jedno jede.
A bere mě.
Táta s malou dcerou.
Nezávidím mu, že veze zrovna mě.
Dává klimatizaci naplno.
Naštěstí to bude trvat asi jen 5 minut než dorazíme před hostel.
Cestou ještě vidím Matta a Jona, toho Korejce.
Taky se rozhodli pokračovat dál než na třicátý kilometr.
Bohužel jim nemám jak dát vědět, že se v Mansille neubytují.
Nebo aspoň ne levně.
Prvního na koho v hostelu narazím je Fabian.
Hned mu všechno líčím.
Dokonce si se mnou dává i pivo a pak i druhé. Ale jen malé, nebojte.
Prý pivo nepil snad rok.
Ve Finsku frčí spíš vodka.
No, tak tu jsem zase nepila já a určitě dýl než rok. Možná tak 10 roků.
A trochu doufám, že dalších deset to tak zůstane.
V 18 hodin jdeme na sdílenou večeři.
Přidává se k nám ještě jedna Američanka Michel, která jde Camino se svým nejlepším kámošem a se svou dcerou.
A spaní?
Jsme tu jen čtyři hosté.
Fabian má svůj soukromý pokoj.
A já se rozhodla nechat ty tři Američany pohromadě a dopřát jim jejich vlastní pokoj.
A sobě taky.
Nikdo nebude chrápat.
Takže se stěhuju do obýváku
Což je super.
Akorát je strašné vedro.