#zvon #gazpacho #Mitch a Deil
‚
Z albergue samozřejmě zaseodcházím poslední.
Paul asi pět minut přede mnou.
Dneska jdeme celý den spolu.
A ono je to vlastně docela fajn.
Cestou se stavujeme se na kafe a seznamuji se s Fabianem.
Švéd. Ale má rodiče z Chile, proto ty hnědý vlasy i oči, snědší pleť.
S Paulem pak běžíme dál až do San Anton.
A tohle místo se mi fakt zapsalo do paměti.
San Anton je jedno z těch míst, o kterých se ví, že přesně tudy Camino vedlo už na jeho samotném počátku. Z původního kláštera a kostela zbyly jen opěrné zdi.
A kdysi tady poutníci nacházeli útočiště a docházelo zde i k zázračným uzdravením.
Poutníci tehdy často trpěli otravou z obilí, především žita, napadeného námelem. Když pak začali jíst pšeničný chléb, který je pro tuto oblast typický, jejich stav se zlepšil.
Ale místo samo o sobě je nádherné.
Tiché. Klidné. Trochu magické.
A pak jsem si všimla jednoho mladého Američana.
Kouká na hodinky.
Kouká na zvon.
Hodinky ukazují dvě minuty do jedenácti.
Prý čeká, jestli zvon zazvoní.
Já nečekala.
Já čekat neumím.
Takže se ptám paní, která to tam má na starosti. Albergue tady pořád funguje, mimochodem bez signálu, takže ideální místo pro digitální detox, pokud jste ochotni přežít bez internetu.
Ptám se, jestli máme čekat na zvonění.
„Nebude zvonit,“ říká.
A pak dodá, že pokud chceme, můžeme zazvonit sami. Lano tam je. Jen je dost vysoko.
Jakoby mě znala…
Jakoby věděla, co mám za lubem.
Nejprve šel ten Amík, protože ani s tím, co jsem vymyslela, jsem na lano nedosáhla.
On ano a tak mi ho podal a já poprvé v životě rozezněla zvon.
Kdo ví, jak dlouho tento zvon necinkal.
Od 14. století?
No… myslet si to můžu 😀
A hlavně tady dneska končí i Mitch a Deil. Dva chlápci z Luisiany. Tím se počet lidí z Louisiany, které jsem na Caminu potkala, dostává už na čtyři. 😁
Mitch a Deil, škoda že ne Chip, jsou kámoši od dětstv. Už jsem s nimi večeřela před třemi dny a hodně na mě zapůsobili. Takže když zjistím, že dneska spí tady, je rozhodnuto. Chci je víc poznat.
Mitch by navíc úplně v klidu mohl nahradit kohokoliv ze ZZ TOP. Frajer.
Pak zase běžíme.
V Castrojeriz si dáváme oběd s Fabianem a Markem. Ano, s tím Markem, kterého jsem tak ráda viděla na té podivné ubytovně.
Rozhoduju se, že končím na 30. kilometru v Itero de la Vega.
Nechce se mi dál.
A hostel, který jsem si vybrala, je naprosto perfektní.
Velká krásná restaurace. Hostel. Zahrádka. Pivo.
A sdílená večeře, protože ve vesnici není obchod.
A já mám samozřejmě hlad jako vlk.
Končí tady dnes i Frederic, takže mám kámoše na odpoledne
Dneska teda pije pivo. Ale jen do večeře. Pak samozřejmě otevírá lahev vína.
Na hostelu pracují Ukrajinci a zatím to je jednoznačně nejlepší a nejpohodovější albergue, ve kterém jsem spala.
Je vidět, že je ta práce baví. A hlavně se nám opravdu snaží naši pouť zpříjemnit.
Pak jdu spát.
Na poměrně velkém pokoji nás spí jen pět.
Takže paráda.
ubytovala jsem se dnes docela brzo, takže si vybírám postel u okna. A chvili před usnutím za mnou přišla Bianca, Chce zavřít okno.
Večeřím s Markem z Toronta – toho už znáte, se Cindy z USA a samozřejmě s Mitchem a Deilem.
A bylo to perfektní.
Na stole obrovské mísy se salátem, gazpacho a těstoviny s rajčatovo-masovou omáčkou.
Ano.
Gazpacho.
Kdo znáte Červeného trpaslíka, víte, že dneska byl prostě Den polévky gazpacho 😂
Všechno společně veprostřed stolu. K tomu karafa vína.
A já?
Já byla v sedmém nebi.
Gazpacho bylo snad nejlepší jídlo, které jsem kdy jedla.
A tentokrát to nebylo tím, že jsem fakt už měla hlad.
Večeře byla příjemná a já si říkala, že přesně tohle mě na Caminu baví.
Už to není jen doběhnout z bodu A do bodu B. Už chci znát ty lidi, kteří jdou stejnou trasu jako já.
Cože?
Jsi se zbláznila? Venku je i teď večer 25 stupňů!
Tady umřeme.
Jenže Bianca je z Brazílie.
I am freezing, oznamuje mi.
Cože?
On je na tom na světě ještě někdo hůř než já?
Někdo, kdo mrzne, když je venku 25 stupňů?
Já v zimě sedím zabalená v dece, nalepená na topení a mrznu při jednadvaceti stupních.A tahle ženská z Brazílie mi zavírá okno při pětadvaceti.
Dobře.
Okno zavřela.
V duchu si plánuju, jak přežiju noc.
A pak přijde z koupelny Frederic.
Nikoho se na nic neptá.
Otevře okno.
A jde spát.
Camino.
Někdy prostě stačí počkat, až se objeví správný člověk 😂
