#katedrála #Paul #Frederic
Snídaně byla taková Camino klasika. Toastový chleba, máslo, marmeláda.
Horkou vodu na čaj nebo kafe si člověk musel za euro koupit v automatu, ale jinak odcházím najezená a spokojená.
Když nad tím tak přemýšlím, byla to vlastně nejlepší noc na Caminu.
A ještě jsem hodně ušetřila.
Někteří lidé si tady za jednolůžkový pokoj připlácejí nemalé peníze.
Já ho měla za standartní cenu.
Paráda.
Po sedmé jdu na snídani.
Ten kluk, co mě včera ubytovával mi ale tak nějak zapomněl říct, že hospoda bude zamčená a k její otevření potřebuji kód.
Ten mi nedal.
Ale měla jsem štěstí. Vevnitř právě snídal i ten manželský pár, takže mi otevřeli.
Jenže…
Ale ani oni kód nedostali.
Museli tomu chlapci telefonovat.
No, tak snad se to do konce sezóny naučí.
A běžím do Burgosu.
Proběhnout městem trvá hodinu a vůbec mě to nebaví.
Dobíhám ke katedrále a za šest euro si kupuju vstupenku (po předložení kredenciálu mají poutníci slevu).
Batoh ukládám do úložné skříňky a jdu na prohlídku.
Dokonce si za dvě eura dokupuji virtuální brýle.
A to byl zážitek!
Normálně, jsem se bála, že spadnu.
Najednou jsem stála úplně nahoře na jedné z věžiček katedrály.
Pak jsem se podívala dolů a stála jakoby na skleněné desce.
Pode mnou hloubka.
Mazec.
Musí být sranda mě pozorovat.
Celá katedrála je úchvatná.
Nikdy jsem v žádné takhle obrovské nebyla.
Není divu, že je zapsaná na seznamu UNESCO.
Její velikost mě fakt ohromila.
Sem stojí za to si zajet jen kvůli té katedrále.
Zatím nejlepší věc na celém Caminu.
Jinak mi během prohlídky píše Paul.
Pamatujete toho Američana, jak jsem ho uhnala a který asi dostal úžeh?
Prý je před katedrálou!
Po prohlídce si jdeme dát oběd.
Do sámošky samozřejmě, ačkoliv Paul říká, že pro Američany je tady levno.
Pro mě teda ne, proto ta sámoška.
Paul je rychlík. Než se snažit držet krok s jeho rychlou chůzí, raději běžím.
Na hostelu se potkávám Frederica.
Pamatujete toho Francouze co pije víno přímo z lahve?
Beru si plechovku piva a jdu s ním na takové nedaleké posezení trochu pokecat v klidu.
Frederic putuje z Francie, z města Le Puy-en-Velay.
Tzv. Via Podiensis, nejslavnější francouzská svatojakubská cesta.
Když došel na hranice se Španělskem, měl za sebou už 750 km.
A má s sebou plnou polní, protože celou cestu ve Francii spal venku.
Takže nadává na těžký batoh.
Ale flašku vína unese vždycky.
Tomu rozumím.
Pivo se mi do batohu taky vždycky vejde.
Ale ještě jsem ho nikdy nenesla.
Teplý pivo není dobrý.
Španělský pivo není dobrý.
Jak myslíte, že chutná teplý španělský pivo?
Naštěstí jsou vždycky v obchodě aspoň nějaký vychlazený.
Ubytováváme se společně v městečku Hornillos del Camino.
Jsou zde dvě albergue hned naproti sobě. Vybíráme tu, která se nám zdá více klimatizovaná.
A vybrali jsme správně.
Je tady i bazén.
Nevím, proč mi vždycky udělá takovou radost, když vidím bazén, do kterého stejně nevlezu.
Možná se mi jen líbí ten pohled na vodu.
Dneska zase šetřím, takže večeři nakupuju v obchodě.
Večeřím na zahradě s ostatními poutníky.
Všichni sedí ve stínu. Já na sluníčku.
Hrozně fouká.
Takže každou chvíli musí někdo chodit a zvedat sušáky s prádlem.
S Fredericem jsme probírali Camino.
Jak se máme.
Proč tady jsme.
Nad čím přemýšlíme.
A pak řekl větu, která mi zůstala v hlavě:
„Nepřemýšlej. Prostě jdi. Pokud potřebuješ odpovědi, jdi k terapeutovi.“
To se mi líbilo.
Sám mi připadal docela nešťastný.
Smutný.
Hodný.
Říkal, že už v Saint-Jean-Pied-de-Port dostal odpovědi na všechny svoje otázky.
Teď, o dalších 300 kilometrů dál, nemá odpověď zase žádnou.
Jeho celý příběh neznám, ale řekl, že jestli se ještě potkáme, poví mi ho.
Tak uvidíme, kdy a jestli nás ještě Camino svede dohromady.