Hned jak jsem se vrátila z Korsiky, začala jsem přemýšlet, kam se vydat. Chození a dálkové treky jsou pro mě jako dělané. Je léto, mám čas, tak proč zbývalo jen vymyslet kam vyrazit. Jako první volba byla Camino. Jenže můj sen je jít francouzskou stezku a já musím být do září zpátky – práce.
A nerada něco uspěchávám a na tohle vím, že potřebuji čas na promýšlení. Takže Camino bude od června 2023. Ale kam nyní? Nikam moc daleko. Nic moc drahého. Černý les Swarzwald? Taky na docela dlouhou dobu. Co to zkusit na východ? Tam sice jezdím nerada, prakticky tam vlastně nejezdím, ale proč se po nějakých dvaceti letech nevrátit na Slovensko a zkusit projít magistrálu?
Vzhledem k tomu, že někdo musí chodit do práce a někdo ne, Ríšu vystřídala Mařka – moje máma, která je pro každé dobrodružství.
Cestu jsem naplánovala, za pomoci kamarádky Alenky z Bratislavy si nechala vymluvit magistrálu a trasu pozměnila. Zarezervovala jsem chaty na přespání a v pondělí 8. srpna jsme se autem vydaly směr Vysoké Tatry – Horný Smokovec, kde jsme měly zamluvený pokoj v penzionu Partizan. Penzion by potřeboval celkovou rekonstrukci, ale pro naše potřeby a pouze jedno přespání byl dostačující.
Hned po ubytování jsme se vydali na krátkou procházku, takovou rozcvičku na Hrebienok, kam to bylo po zelené značce nějaký čtyři kilometry do kopce. Nic hrozného, spousta lidí.
V restauraci jsme se posilnily pivem. Po tak dlouhé cestě autem a tomhle výstupu jsme si ho už vážně zasloužily. Točili jen Zlatéha bažanta. Asi jsem ho nikdy dřív nepila, ale vážně, to se nedá pít. To by měli skoro zakázat vyrábět.
Abychom nešly zpátky stejnou cestou, vydaly jsme se po Tatranské magistrále a po modré zpět do vesničky Vysoké Tatry a na penzion.
Na Hrebienok se během našeho přechodu nedostaneme, tak jsem ráda, že jsem se tam podívala. Jako rozcvička dobrý, šlape nám to pěkně, na zítřek jsme připravený. K večeři pivo, halušky a pirohy v restauraci Koliba – doporučuji. Moc dobré, brynza a slanina je dobrá věc. Nechápu, jak jsem bez nich mohla doteď žít.
